mu již bylo zle a on cítil, že bude po něm, řekl synům svým: Napsal jsem vše, co jsem věděl, cítil a chtěl vykonati; ale uschoval jsem spis svůj před vámi, neboť nyní přišel takový čas, že listy mé se nehodí k ničemu. Todrové panují a budou dlouho panovati, a učiní tak, že ani vám, ani vašim dětem a vnukům nezachce se spisu mého, — a kdyby jej i uzřeli, roztrhali by jej a dali větrům ku zničení, ano řekli by, že Michael Senior byl kofrim,[1] a prokleli by ho, jako byli prokleli druhého Mojžíše. Ale přijde opět čas, kdy prapravnuk můj velmi zatouží po mém písmě, aby u něho se zeptal, co mysliti a činiti třeba, aby vyprostil židy z nevole Todrův a přivedl je k slunci, na němž jiní národové se ohřívají. Prapravnuk můj, jemuž se toho zachce, nalezne písmo mé, a vy všickni mluvte jen v hodině smrti své k nejstarším synům svým, že těch listin stává, a že v nich velmi moudré věci jsou psány. Tak budiž z pokolení na pokolení. Tak vám rozkazuji. Pamatujte, že máte býti poslušni toho, jehož duše si zasloužila, aby byla nesmrtelna.“[2]
Herš domluvil. Frejda seděla nepohnutě, zrakem plným zvědavosti patříc v tvář mužovu.
„Ty to písmo budeš hledati?“ tázala se tiše.
„Budu je hledati,“ opakoval muž, „a naleznu je, neboť jsem ten prapravnuk, o němž, umíraje, mluvil Michael Senior. Naleznu to písmo. Ty, Frejdo, pomoz mi hledati.“
Ženština povstala; obličej její zářil radostí.
„Tys dobrý, Herši!“ zvolala z hloubi prsou, „tys dobrý,
