se; „jen se nelekej! Nastanou nyní jiné časy! Neučiní mi ničeho! A já nemohu mlčeti, ježto srdce mé hlasitě se ozývá, abych mluvil! Nemohu patřiti na to, jak ten člověk mluví, že to, co dobré, je zlé, a hloupý lid s nim souhlasí a křičí pak, co on, ač ničemu nerozumí. Nu! a odkud by mohl rozuměti? Zdali ho Todrové kdy učili rozeznávati zlé od dobrého, a to, co bylo, odděliti od toho, co bude?
Málo pomlčev, Herš opět promluvil takto:
„Frejdo!“
„Co, Herši?“
„Nezapomnělas ještě toho, co jsem ti vyprávěl o Michaeli Seniorovi?“
Žena sepjala nábožně ruce.
„Kterak bych mohla zapomenouti?“ zvolala. „Vyprávěls mi o něm tak pěkné historie!“
„Byl to muž velký, velmi velký! Todrové ho zničili. Kdyby ho nebyli zničili, byl by velké skutky vykonal ve prospěch židův. Ale buďsi. Zeptám se ho, kterak chtěl činiti; on mne tomu naučí — a já učiním!“
Frejda zbledla.
„A kterak se ho zeptáš?“ zašeptala bázlivě, „ježto již dávno nežije?“
Tajemný úsměv přeletěl po malých rtech kupcových.
„Vím dobře, kterak! časem pán bůh dává, že i ti, kteří dávno již nežijí, mohou mluviti a poučovati pravnuky své.“
„Frejdo!“ začal po chvíli, „víš-li pak, co učinil Michael Senior, cítě, že Todrové ho zničí, a že umře dříve, než nastanou jiné časy?“
„Nu! co učinil?“
„Zamknul se v jizbě sám a sám, a dlouho tam seděl, ničeho nepožívaje, ničeho nepije, ani neodpočívaje, a — neustále psal. A co psal? Toho ještě nikdo se nedověděl, neboť on svůj spis uschoval kdesi velmi hluboko, a kdy
