„Tam,“ rozhodně opakovala ženština. „Neříkals mi, že to jsou knihy Michaela Seniora, a že je tu všickni Ezofoviči chovali na památku, ale že jich nikdy nikdo nečetl, ježto Todrové nedovolují čísti knihy takové?“
Herš pohladil dlaní čelo, a žena mluvila dále:
„Michael Senior byl moudrý člověk; budoucnosť byla zjevna před očima jeho. Věděl, že nikdo dlouho nebude čísti knihy tyto, a že jen ten, kdo zatouží po čtení jich, bude tím jeho pravnukem, jenž dočeká se jiných časův a nalezne Písmo jeho!“
„Frejdo! Frejdo!“ zvolal Herš, „tys moudrá žena!“
Ženština skromně sklopila černé oči své pod sněhobílým závojem.
„Herši! podívám se k našim dětem a zakolébám nejmladší, jež zaplakalo. Rozdám práci naší čeledi a rozkáži, aby shasli oheň; pak sem půjdu a budu ti pomáhati v práci.“
„Přijď!“ pravil Herš, a kdy žena odešla do jizby, v nížto štěbetaly děti s čeledí, pohlížel za ní mluvě polohlasitě:
„Moudrá žena je dražší nežli zlato a perly. Při ní srdce mužovo je spokojeno.“
Frejda se za chvíli vrátila, a zastrčivši závory u dveří, tázala se muže zticha:
„A kde je klíč?“
Herš nalezl klíč od skříně pradědovy, otevřel ji, a oba počali vybírati z příhrad knihy veliké. Kladli je na zemi, přisedali k nim, a s neobyčejnou bedlivostí obraceli jednotlivé listy velkým stářím sežloutlé. Množství prachu zdvihalo se z haldy papírův, jichž po věky žádná ruka nebyla se dotkla, usedalo na sněhobílém závoji Frejdině a nasypalo šedou vrstvu na ryšavé vlasy Heršovy. Oni však pracovali neunavně a s takovým vážným výrazem v tvářích, že se mohlo zdáti, jako by rozkopávali hrob pradědův, aby v něm
