Přeskočit na obsah

Stránka:Meir Ezofovič.djvu/220

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

„Kdo ví?“ podotknul Kalman. „Ale my ho nespustíme s očí, a vypustí-li jediné slovo z úst svých, zatopíme mu…“

Abraham vstal.

„Čiňte, co chcete,“ pravil rozhodně, „já se nechci účastniti tohoto obchodu…“

Jankel naň pohleděl okem basiliškovým.

„Nu,“ pravil, „buďsi. Zisk můj a Kalmanův bude větší… neboť čí je risiko, tomu také zisk musí připadnouti…“

Abraham usednul. Tuhý boj jevil se na jeho tváři dojemlivé, nervosní, vášněmi v různých směrech svraštělé.

Jankel drže kousek křídy počal jí psáti na malé černé tabulce.

„Osm tisíc věder,“ pravil, „vědro po čtyřech rublech, 32000 rublů… Třetina 32 tisíců… 10666 rublů 66 kopějek a ½… Jochel a Šmul dostanou od každého po 600 r., nu! tedy zbude každému z nás 10066 rublů 66 kopějek a ½.“

Abraham opět vstal. Nemluvil však ničeho; patřil na zemi, drže šátek oběma rukama. Za chvíli pravil, maje neustále oči sklopeny:

„A kdy to bude?“

„Velmi brzy!“ odpověděl Jankel.

Nepromluviv již ani slova a ani se nerozloučiv se soudruhy, odešel rychle ze světnice. —

Na prostranném náměstí, počínal se ruch a hluk lidí a rachot vozův přibývajících na trh výroční. Obyvatelstvo celého městečka bylo již vzhůru, a chystalo se na ten den ku provozování četných a nejrůznějších obchodů. V domě Ezofovičů také již nikdo nespal; vstali tam taktéž dříve než obyčejně.

V té straně domu, kde Rafael a Ber přebývali se svými rodinami, bylo slyšeti několik mužských, rozmlouvajících spolu živě, hlasitě a vesele. Byly tam jmenovány různé předměty obchodní a při každém vysloveny četné řady