V tom umlknul a celý se zachvěl hrůzou anebo hněvem. Uzřel totiž otvírající se dvířka a Meira vstupujícího do světnice. Spatřili ho též oba soudruzi jeho. Usměvavá ústa Kalmanova široko se otevřela; čelo Abrahamovo hrozně se svraštělo.
Meir pozoroval, jaký dojem učinil příchod jeho. Přestoupiv přes prah, zastavil se na chvíli a upřel zrak na tvář strýce svého. Byl to pohled pronikavý, smělý ale spolu tak jaksi pokorný, smutný a prosebný, že Abraham, postřehnuv jej pocítil nepokoj a sklopil oči. Hlava jeho pokrytá šedinami také se sklonila, ruce sklesly na kolena a počaly se třásti.
Meir prošed zvolna světnici, octnul se v jiné, v níž kromě Jochela stojícího mezi zdí a kamny nebylo nikoho. Muž ten stál tu jako by v očekávání; životem roztrhaného kabátu utíraje mizerný nátěr zdi, pohlížel lhostějně na své bosé nohy.
Za odcházejícím ozval se výkřik Janklův:
„A verfluchter!“
Abraham a Kalman dlouho mlčeli.
„Proč jsi nás pozval na toto špatné místo, Jankle?“ tázal se potom Kalman flegmaticky.
„Proč jsi nás nevaroval, že za těmi dveřmi někdo může býti a poslouchati?“ zašeptal Abraham rychle.
Jankel se omlouval, že za těmi dveřmi je světnička jeho syna, kantora, jenž si nikterak nevšímá obchodů, ba ani jim nerozumí, nýbrž neustále čítaje a modle se ničeho vůkol neslyší.
„Kterak jsem mohl věděti, že ten proklatý klouček tam vězí? Kudy tam vešel? Leda oknem jako zloděj? — Nu,“ pravil za chvíli, rozhodnuv a osměliv se; „a co to škodí, že poslouchal? Onť Israelita, našinec! Ani dechu nesmí vypustiti z úst proti svým!“
