děje dvou nuzáků budily v něm lítosť. Patřil nyní v zamyšlení na šíré polnosti viditelné skrze okna za nízkými domky.
„Ty, Šmule,“ pravil, „zajisté si nikdy nevystavíš velkého domu při náměstí, a Jochel zde nenalezne velkého výdělku! No! Není divu. Je vás tu tolik ve městečku, že nikdo nemůže míti dobrý výdělek. Ale myslím, kdybyste se tu všickni netísnili v těch malých špinavých uličkách, leč rozešli se po šírém světě, a kdybyste, neočekávajíce velkých výdělků, počali vzdělávati půdu jako rolníci křesťanští: snad by se vám lépe dařilo na světě!“
Mluvil tak v zamyšlení, pomýšleje, jak se zdálo, méně na oba muže, již s ním rozmlouvali, leč spíše na celé to množství lidu, jež v tu chvíli naplňovalo vzduch nevýslovnou vřavou hádek ženských, hluku dětského a nejasných jakýchsi lamentací, zápasův a vzdechů, tvořících směs jedinou.
Ale krejčí Šmul, vyslechnuv slova hostova, velmi pobouřen dvakráte poskočil a dvakráte trhnul čepičkou na hlavě a překřivil ji.
„Morejne!“ zastenal, „jaká ošklivá slova vycházejí z úst tvých! Morejne! chceš snad všecko v Israeli obrátiti nohami vzhůru?“
„Šmule!“ zvolal Meir prudce, „máš pravdu! Patřím-li na vaši bídu a na utrpení dětí vašich, a patřím-li ve vlastní srdce své, — chtěl bych ovšem mnohé věci v Israeli obrátiti nohami vzhůru!“
„Pro bůh!“ zvolal prchlý Šmul, chytaje se oběma rukama za hlavu; „nechtěl jsem tomu věřiti! Plil jsem v oči lidem, již to o tobě říkali; ale nyní již sám vidím, morejne, že tys špatným Israelitou, a že nemiluješ svatého našeho zákona a zvyků pradědů našich.“
Meir se zpřímil, na celém těle se třesa.
„A kdo to řekl, že jsem špatným Israelitou?“ zvolal Meir, jiskře očima.
Šmul se zmírnil ve svém rozčilení. Vedl si trochu vlíd-
