Nynější obyvatel Hek-Doše usmál se ústy opuchlými.
„Nu,“ pravil, „toť pravda! Ale potom potkalo mě neštěstí. Chtěl jsem učiniti velký obchod… a ten obchod mne zničil. A kdy mne zničil, potkalo mne neštěstí druhé…“
„To druhé neštěstí, Jochle,“ pravil Meir, „byl hřích tvůj… Proč jsi v noci vyvedl koně z konírny purycovy?“
Jochel se usmál cynicky.
„Jak to — proč?“ pravil, „chtěl jsem je prodati a mnoho získati…“
Šmul útrpně potřásal hlavou.
„Ó! oj!“ vzdychnul, „Jochel je člověk ubohý, velmi ubohý! Tři leta trestu svého odseděl ve vězení, a nyní, kdy byl tam odtud propuštěn, nemaje žádného výdělku, musí seděti v Hek-Doši…“
Jochel hluboce vzdychnul, ale hned na to energicky pozdvihl hlavy.
„Nu,“ pravil, „co si počíti? Možná, že budu míti brzy velký výdělek…“
Tato slova obejdova a chuďasova přivodila Meirovi na paměť tajemnou, krátkou rozmluvu, již Jochel skrze okno Hek-Doše měl před hodinou se zámožným Kamionkerem. Překvapila ho spolu změna, jakou slova Jochelova způsobila na tváři Šmulově. Jemná, bledá, čilá tvář ta chvěla se množstvím nervových záchvěvův, jež mohly jeviti zároveň bolesť i radosť neobyčejnou. Oči jeho ihned se rozjiskřily a ruce se otřásly.
„Nu!“ zvolal, „kdo může věděti, co s člověkem zítra se stane! Je-li dnes velkým chuďasem, zítra může býti velkým boháčem! Kdo to může věděti? Snad i krejčí Šmul někdy si vystaví krásný dům při náměstí a bude prováděti obchod veliký!“
Meir se smutně usmál. Bezdůvodné, jak se zdálo, na-
