něji a přistoupil velmi blízko k Meirovi. Nikdo nemohl slyšeti, co Šmul chtěl mluviti; neboť Jochel stál již opět v tmavém stínu kamen, přežvýkaje hlasitě chléb s cibulí, a ženštiny s dětmi vyběhly z chaloupky na ulici. Mluvil však přece velmi tiše a s takovým výrazem strachu na tváři, jako by slova jeho obsahovala tajemství veliké a hrozné.
„Morejne! nadarmo se tážeš, kdo to řekl. Jako listí na stromech šelestí, tak ústa lidská šeptají, a nikdo neuhodne, který list se pohnul, a která ústa promluvila. Celý národ, morejne, počal vyprávěti o tobě zlé věci! Povídá o tobě, že nesvětíš sobot, čítáš proklaté knížky, zpíváš ošklivé písně, popuzuješ jinochův israelských proti svatému zákonu našemu, nevážíš sobě učencův a boháčův, a…“
V tom Šmul zastavil na chvíli rychlý proud své řeči, načež dodal šeptem již sotva slyšitelným, stydlivým:
„A s karaitskou dívkou zachováváš přízeň nečistou!“
Meir stál jako zkamenělý. Zbledl, a oči jeho planuly vždy mocněji.
„Kdo to všecko mluví?“ tázal se hlasem u velikém pohnutí stlumeným.
„Morejne!“ odpověděl Šmul, rozkládaje obě ruce zoufalým posunkem; „tys ze trestu seděl celý týden v Bet-ha-Midraši, a my všichni chudí lidé, již bydlíme v této uličce, dověděvše se toho, učinili jsme hluk veliký! I byli tu tací lidé, kteří chtěli jíti k Saulovi, dědu tvému, ano i k rabínovi, a prositi jich, aby sňali s tebe tu velikou hanbu. Pilař Judel chtěl jíti, vozka Baruch chtěl jíti, — nu! a krejčí Šmul také chtěl jíti. Ale pak se roznášely rozličné řeči mezi lidem. A kdy jsme z těch řečí se dověděli, proč jsi byl potrestán, nastalo ticho mezi námi. Řekli jsme si: Meir je sice dobrý a velmi útrpný, a nechoval se pyšně k nám nuzákům, nýbrž velmi nám pomáhal v bídě naší, —
