na tvrdých, úzkých lavicích aneb na zemi. Ale stará matka měla lůžko dosti pohodlně ustlané; šátek na jejích prsou skřížovaný byl celý a čistý, a velký čepec, jenž kryl hlavu, byl učit z černého atlasu ano i hojně ozdoben. Vnučka sedící vedle ní ve špinavém oděvu, s vlasy rozčechranými, vkládala jí do rukou a časem i do úst pokrm méně než prostý tak opatrně, jako by neustále o tom přemýšlela, že koná něco velmi vážného. Někdy také velkou, skoro černou rukou svou hladila svraštělou, třesavou ruku své babičky, a vidouc, jak trudně ona požívá tvrdý pokrm, potřásala hlavou, usmívajíc se spokojeně a spolu útrpně…
Jako v prostranném a úhledném bytu bohatého Saula, tak i v přeplněné, špinavé, tmavé světničce chudého Šmula nejstarší v rodině ženština měla místo nejvýhodnější, jsouc předmětem všeobecné cti a péče. Nikdy totiž nebylo vídáno v Israeli, aby syn, boháč aneb chuďas, zanedbal v stáří anebo v neštěstí těch, již byli původci jeho žití. „Jako větve od kmene, tak my všickni máme počátek od ní!“ pravil náčelník rodiny Ezofovičův o matce své. Krejčí Šmul neuměl vyjadřovati city své jako kupec Saul, leč kdy matka jeho oslepla, v žalu velkém rval si s hlavy černé vlasy kadeřavé; pak spolu s rodinou svou postil se tři dni, aby za cenu pokrmův, jichžto se odřekl, koupil jí postel starou, rozpadající se. Potom vlastní rukou sbil a opravil tu postel, aby mohla státi těsně u zdi, a maje Sáře Ezofovičovně, ženě Berově, ušíti černý oděv atlasový, ustřihl kousek drahocenné látky, a ušil z něho matce své čepec vyvatovaný a ozdobený.
Šmul, spatřiv Meira vstupujícího do světnice, povstal a přiskočil k hosti svému. Schýlil se před ním obyčejným svým nízkým, hbitým úklonem, ale nepolíbil mu ruky jako jindy a nezvolal s velkou radostí: Aj, jaký host! jaký host!
„Morejne!“ zvolal, „vím již, cos učinil dnešního dne!
