Klučíci tudy běželi z hederu a křičeli, že’s vyrval mého Lejbele ze silných rukou melamedových, ale že’s také učitele strčil a porazil! Tys to učinil z dobrého srdce, ale je to chyba, morejne! velká chyba! Tím jsi se dopustil velkého hříchu a mně velmi uškodil’s! Reb Moše — nechť žije sto let! — nepřijme již mého Lejbele, aniž mladších synů mých do svého hederu, a oni nebudou nikdy učenci! Aj vaj! Morejne! cos ty sobě i mně učinil dobrým srdcem svým!“
„Nade mnou nenaříkej, Šmule! Nechť cokoli se stane se mnou!“ odpověděl Meir živě, „ale slituj se nad svým vlastním hochem a aspoň doma ho nebij. Trpí tak již dosti v hederu…“
„Nu! wie heisst trpí? jakže trpí!“ zvolal Šmul; „pradědové, dědové i otec můj — všickni chodili do hederu a trpěli! Já tam také chodil a trpěl jsem též! Ale jak jinak, musí-li to býti?“
„A ty, Šmule, nikdys na to nepomyslil, že by mělo býti jinak?“ tázal se Meir vlídněji.
Oči Saulovy se zajiskřily.
„Morejne!“ zvolal, „nemluv tak hříšných slov v chaloupce mé! Chatrč moje mizerná jest, ale v ní, bohu díky! všickni ostříhají svatých zákonův a poslouchají rozkazů starších našich! Krejčí Šmul jest velmi chud, a prací rukou svých živí ženu, osmero dětí a starou, slepou matku! Ale onť čist před Pánem, neboť věrně ostříhá svatých zákonů. Krejčí Šmul světí soboty, zachovává košery, hlasitě a úpěnlivě přeříkává všecky předepsané šemy a tefily, nikdy neviděl chazaru[1] a nepřátelí se s gojimy, ví, že Jehova miluje a chrání jen Israelitův, a že jen Israelité mají v sobě duši. Tak činí chudý krejčí Šmul, neboť
- ↑ Chazar = vepřové maso. Pozn. př.
