telsky, ani ho nepozdravi, leč spatřiv ho, smutně a poněkud s nechutí vsunul se do šerého vnitra své chaloupky.
Meir netrpělivě pokrčil ramenoma.
„Co to jest?“ pomyslil si, „čeho chtějí ode mne? Co jsem jim zlého učinil?“
Taktéž mohlo se mu zdáti divným, že krejčí Šmul nevyběhl ze své chaloupky jako jindy, aby ho uvítal, zlíbal mu ruce a obsypal ho jako krupobití díky, pochlebenstvím, nářkem a stížnostmi. Vstoupil však do malého domku; Lejbele zůstal před prahem a skrčiv se přisedl ku zdi.
Jinoch se musil schýlit, aby mohl vejíti nízkými dveřmi z tmavé síňky, v nížto za soumraku dvé koz v koutě se hýbalo a bělalo, do jizby těsné, a přes to, že okénko na ulici bylo otevřeno, dušné a zapáchajíci. Na prahu minula ho vyzáblá ženština tmavé, svraštělé tváře. Byla to Šmulova žena, jež vyšedši před prah, dala mlčky kus černého, suchého chleba děcku u zdi sedícímu. Takovou večeři totiž Lejbele dostával obyčejně, navrátiv se z hederu.
Kdy Meir vstoupil do světnice, celá rodina Šmulova požívala ostatně podobnou večeři, jen s tím rozdílem, že tři dorostlé dívčiny, dva malí chlapci, Šmul sám a stará jeho matka přidávali ku chlebu drobné štipce cibule, jíž byla dosti malá hrstka na štěrbavém, černém talíři. Kromě dvou chlapců, mnohem mladších nežli Lejbele, již sedíce na zemi v koutě, horlivě hryzli udělenou jim porci tvrdého chleba, dvouleté děcko plazilo se po podlaze u ohromných černých kamen, a ještě jiné, několikaměsíční spalo v kolébce, jež byla zavěšena provazy na trámě stropu a pohybována jednou z dívek dospělých. Druhá dívka obíhala okolo koz ve tmavé síňce, třetí konečně lámala chléb na drobné kousky, jež posypávala cibulí a vkládala do třesavých rukou slepé matky Šmulovy. Stará, slepá ta matka seděla na jediném lůžku, jež bylo ve světnici; jiní členové rodiny spali totiž
