Stránka:Meir Ezofovič.djvu/190

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

hoch zakusil, pohrával si úsměv. Vysvobozené dítě usmívajíc se plakalo a patřilo na tvář osvoboditele svého.

Morejne!“ šeptal Lejbele za chvíli.

Morejne!“ opakoval tišeji, „kterak jsi dobrý!“

Na rohu chudé uličky s malými a tmavými domky Meir postavil dítě na zemi.

„No!“ pravil, ukazuje mu nedalekou chaloupku krejčího Šmula, „nyní jdi domů…“

Lejbele opět strnul. Vloživ ruce do rukávu svrchníku, stál uprostřed cesty nepohnutě jako soška. Meir pohleděl na tvář dítěte usmívaje se.

„Bojíš se?“ tázal se.

„Bojím se!“ odpověděla soška hlasem hrdelným.

Jinoch kráčel k chaloupce Šmulově, místo aby se vrátil, jak prve zamýšlel. V patách za ním šel Lejbele s rukama v rukávech a s ústy otevřenými.

Den se nachýlil. V chudé uličce končily se také práce denní. Chudí obyvatelé, opálení, v hadry odění, zapáchající vyhrnuli se před prahy svých příbytků.

Meir ušed ledva několikráte deset kroků, postřehl zvláštní změnu v chování obyvatelstva. Dříve tu vnuk bohatého Saula při každém příchodu svém býval vítán hlubokými poklonami; lepší známí přistupovali k němu a důvěrně jemu svěřovali své stesky, trampoty, ano někdy i rozpaky svědomí; jiní z otevřených oken aneb ode zdí domových volali jemu hlasitě a přívětivě: Šolem alejchem!

Nyní mu bylo nápadné; že mnozí pohlíželi naň po straně a nevlídně; ženštiny patřily naň zrakem oslupělým, zvědavým, a šeptajíce pospolu, ukazovaly naň prsty; ano jeden z těch pilařů, již po celý měsíc pracovali ve dvoře Saulova domu, a s nimiž nejednou sdílel práci vesele a přá-