ských a lítosť ze srdcí jejich. Slyšel jsem, kterak někteří chlapci se smáli, kdys bil Lejbele, a mé srdce krvácí pro smích jejich!“
Vyřknuv to, odešel s děckem v náručí. Reb Moše teprv nyní se probral z úžasu, v nějž ho pohřížilo přepadnutí nejneočekávanější. Vzchopiv se zvolal:
„A Mörder! Verfluchter!“
Obrátil se ku škole své, maje ruce zaťaté v pěsti a křičel:
„Hoňte! chyťte! bijte! kamenujte!“
Nebylo však nikoho, jenž by byl mohl vyslechnouti a splniti rozkazy jeho. Ve škole bylo jako po vymření. Jen poražené lavice a knihy rozházené po zemi svědčily o rychlém útěku několika desítek hochův, již vidouce spolužáka svého vysvobozeného z rukou učitelových, a učitele samého, an leží na zemi, hmoždě se s rozviklaným stolkem, jenž, ač rozviklán, přec ho přitlačoval a vstáti jemu bránil, — jednak strachem, jednak ze svévůle a z touhy po volnosti hromadně se hnuli ze svých lavic, a vyskočivše z hederu s křikem pronikavým, jak kdo mohl, dveřmi aneb okny, rozprášili se po celém městečku jako hejno ptactva z klece vypuštěného.
V hederu bylo prázdno, na školním dvoře bylo prázdno, jenom na pavlači Bet-ha-Kaholu stalo několik hodnostářův obce židovské, vážně spolu rozmlouvajících. K nim tedy poskokem běžel po dvoře pohaněný mudrc Reb Moše, křiče, těžce oddýchaje, a oběma rukama se chytaje za vlasy rozčechrané.
Meir zatím, rychle jda, nesl v náručí dítě, po jehož vyzáblých lících kanuly nyní velké slzy. Podivná věc! Oči hochovy, ku tváři Meirově obrácené, přes ty slzy byly přece méně oslupělé a méně idiotické než obyčejně, a ústy jeho, chvějícími se pláčem, přese všechen strach a žal, jehož byl
