naproti nim na kathedře, totiž na dřevěné stolici, zabral se do čtení velké a velmi staré knihy, ležící před ním na stole rozviklaném. Zabral se do čtení té knihy s velkým účastenstvím a patrně s nemenší oblibou; blahý úsměv počal se jeviti na jeho rtech, sotva viditelných v ohromném vousu, — při tom se učitel kolísal zvolna v před i na zad, pohýbaje tak rozviklaným stolem, jenž se taktéž kolísal. Rovněž i učňové jeho se kolísali na svých lavicích, každý nad velkou knihou otevřenou; brzy tiše bublali, brzy opět hlasitěji se ozývali, jako by chtěli utlumiti jakýsi bol vnitřní; brzy tloukli pěstmi do zábradlí lavic, brzy opět chytali se za hlavy, čím ještě více rozcuchávali vlasy, dost již rozčechrané v námaze a zoufalosti veliké.
Náhle však melamed přestal se kolísati, pozdvihl rozjasněné tváře, uchopil oběma rukama velkou knihu a celou silou udeřil jí o stůl rozviklaný. To znamenalo rozkaz, aby bylo ticho. Učňové také okamžitě umlkli a přestali se kolísati. Obrátili oči na tvář učitelovu, jedni v bázni neobyčejné, vzbuzené domněním, že přišel čas k odříkávání úlohy, jiní se zlostnou nechutí a s tajným posměchem.
Ale melamed nepostřehl dojmů, jevících se na tvářích jeho žáků. Nepozoroval a neviděl v tom okamžiku ničeho kolem sebe. Duch jeho byl uchvácen proudem nevýslovné sladkosti a unášen v obor nadšení. Cítil se však učitelem a znal povinnosti učitelské tak, že se mu zachtělo přelíti čásť svého nadšení na rozčechrané a utrápené hlavy svých učňův.
Pozdvihl tedy předního prstu, a s pozdviženou tváří a bradou, s očima plnýma ohně a medu počal hlasitě čísti úryvek ze Schiur-Komy.
„Velký kníže svědectví takto vypravuje o velikosti Jehovy. Od nádherného paláce Jehovy až vzhůru je sto a osmnáctkráte deset tisíc mil. Výše jeho trůnu je sto a třicetšestkráte deset tisíc mil. Od pravé ruky Jehovy k levé je sedm-
