jenž ležel na trávě, maje rameno opřené o kmen, na němžto Meir seděl, tázal se nejprve:
„Nu, a co? viděls ho?“
„Viděls ho?“ opakovalo nyní několik hlasů sborem. „Jaký jest? velmi učený a rozumný?“
Meir pozdvihl tváře a zvolal nadšeně:
„On jest učený, ale velmi hloupý!“
Slova tato vzbudila v přítomných nejvyšší stupeň podivu. Ariel, syn váženého morejne Kalmana, teprv po dosti dlouhém mlčení pravil s rozmyslem:
„A kterak to může býti, aby člověk byl učený a spolu hloupý?“
„Odkud bych věděl, jakým způsobem to může býti?“ odpověděl Meir, a oči jeho široko se otevřely, jako by pohlížel do jakési strašné propasti bezedné.
Hned na to rozpředli jinoši rozmluvu, sestávající z otázek a odpovědí neobyčejně rychle po sobě jdoucích:
„Co ti řekl?“
„Pouze věci hloupé a špatné.“
„Proč jsi se ho neotázal o věcech rozumných?“
„Tázal jsem se ho, ale on ani nerozuměl, čeho na něm chci.“
„A nepověděl ti, o čem přemýšlí?“
„Pravil, že přemýšlí o tom, kterak by si koupil krásný zděný dům, jenž by mu přinášel dva tisíce rublů ročního užitku.“
„O zděném domě může přemýšleti, ale nač myslí kromě toho?“
„Pravil, že na nic více!“
„A co činí tam ve světě?“
„Přepisuje v kanceláři listiny, a vrátiv se z kanceláře, kouří cigaretty a myslí na zděný dům.“
„A co myslí o těch židech, již nenabyli takového vzdělání jak on a žijí v temnotě veliké anebo v bídě nesmírné?“
