leč podíval se jen skrze otevřené okno nízké budovy a odešel dále, ježto kantorova světnička byla prázdna.
Věděl nepochybně, kde by měl hledati svých soudruhů. Zamířil totiž přímo k louce za městečkem.
Louka tato, pravá oasa ticha a svěžesti, ztápěla se celá v růžové záři zapadajícího slunce, jako bylo před několika týdny. Bujná tráva rostoucí na ní neměla ovšem barvy jarní, smaragdové, ježto byla poněkud opálena vedrem letním; leč v náhradu za to rozkvétaly mezi ní chumáče lipnice anebo štíhlé kalichy planých květin, jež naplňovaly vzduch libou vůní.
Na kraji lesa pod hustými břízami seděla aneb i ležela na trávě hromada lidí, sestávající z dorostlých již, ale ještě velmi mladých osob mužského pohlaví. Jedni z nich, jsouce k sobě nachýleni, polohlasně rozmlouvali; jiní mechanicky trhajíce rostliny kolem nich rostoucí, vázali z nich pestré kytice; ještě jiní s tvářemi obrácenými ku blankytné obloze, po níž pluly pozlacené obláčky, tiše zpívali.
Poněkud opodál u rybníčka, jehož břehy byly nyní ověnčeny hustými pomněnkami, hladinu pak pokrývaly listy a široké květy vodních rostlin, seděla nepohnutě štíhlá dívčina temné, vyzáblé tváře a velkých, černých očí. Koralový nášijek splýval jí na hrubou košili. Vedle ní mezi kalinovými keři, obtíženými hrozny tmavočervených bobulí, pásla se bílá koza, škubajíc místem trávu a listí.
Meir pospíchal ku hromádce jinochů, černající se na pokraji lesa. Bylo patrno, že i oni očekávali na příchod jeho s jakousi netrpělivostí, ježto ti, již leželi na trávě, spatřivše ho, pozdvihli se a usedli, majíce oči upřeny na tvář jeho.
Vešel mezi své tovaryše, nepozdravuje jich ani slovem jediným, nepatře na ně, a sedl si na březový kmen vichřicí vyvrácený. Zdálo se, že je smuten, ale spíše ještě hněviv. Jinoši mlčeli, dívajíce se naň s jakýmsi podivením. Eliezer,
