„Ty nekouříš?“ tázal se host ironicky, dívaje se nedůvěřivě do očí soudruhových.
„Nekouřím,“ odvětil Meir rozhodně.
„Ty chceš vyváděti duše lidské z temnoty a věříš, že je svatým zákonem, abychom nekouřili v den sobotní?“
„Nikoli, již dávno přestal jsem tomu věřiti!“ odpověděl Meir taktéž rozhodně jako po prvé.
„Chceš popouzeti lid proti velkému rabínovi a úřadníkům vaší obce, a sám ustupuješ…?“
Meirovy oči opět se jiskřily, ale tenkráte jaksi hněvem a uštěpačně.
„Kdyby šlo o to,“ pravil jinoch, „aby nějaká duše lidská zbavila se temnoty, aneb nějaké lidské tělo bídy, neustoupil bych, neboť to jsou věci vážné; ale jde-li o to, aby ústa má zakusila nějaké pochoutky, — ustupuji, neboť je to hlouposť. Nevěřím sice, že by zákon ten byl svatý a pocházel od boha samého, ale staří tomu věří, a zdá se mi, že se dopouští velké nezdvořilosti, kdo se protiví starším osobám pro pouhou hlouposť!“
Leopold, vyslechnuv řeč tuto, odvrátil se od Meira a odešel k Meře, sedící neustále na kraji stolice. Meir ještě nějakou chvíli pohlížel za ním zrakem, v němž se jevily pocity zklamání a hněvu, potom odstoupil od okna a rychle odešel ze světnice.
Náhlý ten odchod jeho učinil velký dojem na ženskou část společnosti. Mužští si toho sotva povšimli, tak se jim to zdálo přirozeno a poněkud i chvalitebno, že zasnoubenec ze skromnosti a studu se vyhýbal pohledu nevěsty, kterouž mu starší byli vyhlídli. Ale kupcová z Vilna a paní Hana zamračily se patrně, a Mera zatáhla matku za oděv šeptajíc:
„Maman! pojďme již domů!“
Meir zatím pospíchal ku příbytku přítele svého Eliezera,
