Isák Todros, velmi přísný, jeho se všickni bojí, a úřadníci obce naší velmi utiskují lid ubohý… Kéž bys tu se usadil a přivezl s sebou ještě jiné vzdělané lidi a spolu s nimi pomohl nám všem, abychom se vyprostili z temnoty, bídy a zármutku!“
To vše mluvil s neobyčejným zápalem, s nadšenou tváří, hlasem vřelým, prosebným. Ale nic by se nemohlo vyrovnati podivení a spolu úsměšku, s jakým mladý Leopold poslouchal řeč tuto. Nyní vybíral zápalku ze stříbrné škatulky a nachýlil trochu obličej, aby nebylo viděli, že jím smích otřásá.
„Nu,“ pravil Meir, „co si myslíš o tom, co jsem tobě řekl? Je to dobrý návrh?“
Leopold se dotknul stěny koncem zápalky, řka:
„Myslím, až o tvém návrhu povím své rodině a svým kollegům v kanceláři, že všickni se mu velmi zasmějí…“
Oči Meirovy, jež dříve se jiskřily, náhle se zatměly.
„Čemu se zasmějí?“ zašeptal jinoch.
V té chvíli Leopold si zapálil cigarettu, již byl držel v ruce. Modrý, vonný kouř roznesl se po světnici až k místu, v němžto četná společnosť seděla u stolu před žlutou pohovkou. Rafael pozdvihl hlavy s podivením a ohlédl se. Starý Saul pohlédl také stranou k oknu a povstal trochu z pohovky.
„Prosím za odpuštění,“ pravil zdvořile, ale rozhodně, „nedovolím, aby lidé činili v domě mém, čeho svatý zákon náš nedovoluje!“
Vyřknuv to, usedl pokojně, dívaje se však z pod sivého obočí, jež poněkud se zježilo.
Leopold se začervenal, jako by ho polil krví, odhodil cigarettu na zemi, a v tlumeném hněvu zhasl ji nohou.
„No! hle, jaká zde u vás zdvořilosť!“ řekl Meirovi.
„A proč kouříš v den sobotní, Leopolde?“
