Stránka:Meir Ezofovič.djvu/164

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Isák Todros, velmi přísný, jeho se všickni bojí, a úřadníci obce naší velmi utiskují lid ubohý… Kéž bys tu se usadil a přivezl s sebou ještě jiné vzdělané lidi a spolu s nimi pomohl nám všem, abychom se vyprostili z temnoty, bídy a zármutku!“

To vše mluvil s neobyčejným zápalem, s nadšenou tváří, hlasem vřelým, prosebným. Ale nic by se nemohlo vyrovnati podivení a spolu úsměšku, s jakým mladý Leopold poslouchal řeč tuto. Nyní vybíral zápalku ze stříbrné škatulky a nachýlil trochu obličej, aby nebylo viděli, že jím smích otřásá.

„Nu,“ pravil Meir, „co si myslíš o tom, co jsem tobě řekl? Je to dobrý návrh?“

Leopold se dotknul stěny koncem zápalky, řka:

„Myslím, až o tvém návrhu povím své rodině a svým kollegům v kanceláři, že všickni se mu velmi zasmějí…“

Oči Meirovy, jež dříve se jiskřily, náhle se zatměly.

„Čemu se zasmějí?“ zašeptal jinoch.

V té chvíli Leopold si zapálil cigarettu, již byl držel v ruce. Modrý, vonný kouř roznesl se po světnici až k místu, v němžto četná společnosť seděla u stolu před žlutou pohovkou. Rafael pozdvihl hlavy s podivením a ohlédl se. Starý Saul pohlédl také stranou k oknu a povstal trochu z pohovky.

„Prosím za odpuštění,“ pravil zdvořile, ale rozhodně, „nedovolím, aby lidé činili v domě mém, čeho svatý zákon náš nedovoluje!“

Vyřknuv to, usedl pokojně, dívaje se však z pod sivého obočí, jež poněkud se zježilo.

Leopold se začervenal, jako by ho polil krví, odhodil cigarettu na zemi, a v tlumeném hněvu zhasl ji nohou.

„No! hle, jaká zde u vás zdvořilosť!“ řekl Meirovi.

„A proč kouříš v den sobotní, Leopolde?“