„Poslyš, Leopolde,“ pravil po delším hlubokém přemýšlení, „nejsou tam u vás ve městě také židé chudí a zatemnělí?“
Leopold se zasmál.
„A kde by jich nebylo? Jsou tam a v hojném počtu!“
„A co si myslíš, pohlížeje na ně?“ tázal se Meir kvapně.
„Co si mám mysliti? Myslím si, že jsou velmi hloupí a — špinaví!“
„A ty, dívaje se na ně, nepomyslíš na nic jiného?“ opakoval Meir, ale již jen skoro šeptem.
Leopold otevřel pouzdro na doutníky a počal z něho vytahovati cigarettu. Meir v zamyšlení svém ani si toho nepovšimnul.
„Leopolde!“ ozval se po chvíli s probuzenou opět rázností, „nekupuj toho zděného domu ve velkém městě!“
„A proč jej nemám koupiti?“
„Povím ti proč. Jsi zasnouben s mou sestřenicí. Toť dívčina dobrá a rozumná. Není vzdělaná, ale toužila vždy po vzdělání, a těšila se velmi, slyšíc, že bude míti muže velmi vzdělaného. Ty se s ní oženíš, a až se oženíš, popros velkých úřadníků, aby ti dovolili zaříditi v Šibově školu pro židy, takovou školu, v níž by se učili nejen Toře a Talmudu, ale i vědám cizím… Ty sám bys řídil tu školu a mne naučil, kterak bych ti měl pomáhati…“
Leopold se smál, ale Meir, jehož obličej celý zářil radostí, jakou mu činila vlastní myšlenka, nepostřehl toho. Nakloniv se ještě více k svému soudruhu, skoro mu šeptal do ucha:
„Pravím tobě, Leopolde! u nás v Šibově panuje velká temnota, a je tu velmi mnoho ubohých lidí trpících nouzí velikou. Ale jsou tu i lidé — všickni mladí, — jimž je velmi trudno, že neznají světa jiného a náuk jiných. Milerádi by je poznali, ale není nikoho, jenž by pomohl jejich duším, aby se vybavily z temnoty. Je tu jeden velký rabín,
