„Ovšem,“ odpověděl host.
„A co s tím nyní činíš?“
Otázka tato, vyslovená s neobyčejnou zvědavostí, zarazila slušného chlapíka.
„Jak to — co činím?“ tázal se.
„Nu, rád bych věděl, jakými myšlenkami ty náuky naplnily hlavu tvou, a co činíš na světě s myšlenkami svými?“
„No! jak to, co činím? Jsem úřadníkem; přepisuji velmi důležité listiny v kanceláři samého gubernatora.“
Meir chvíli přemýšlel.
„O to mi nejde, že přepisuješ listiny v kanceláři; to jsem nechtěl věděti. Činíš to za mzdu. Každý člověk musí vydělávati. Ale chtěl jsem věděti, co si myslíš, jsa časem sám a sám, a co ti myšlenky tvé přikazují, abys činil na světě?“
Leopold široko otevřel oči.
„No!“ zvolal netrpělivě, „o čem bych přemýšlel? Navrátiv se z kanceláře, sedím doma, kouřím cigaretty a myslím si, až se ožením, dostanu věno, a otec mi odevzdá, co mi od něho náleží, že si koupím zděný dům, pod ním si zařídím pěkné sklepy, pronajmu první patro nějakým boháčům, v druhém však sám budu bydliti. Právě nyní je tam jeden velmi hezký zděný dům na prodej, a já bych si jej rád koupil. Přináší dva tisíce rublů ročního užitku, a vedlejší budovy při něm jsou ještě dobré…“
Nyní došlo na Meira, aby se podivil.
„A ty, Leopolde, nemyslíš na nic jiného nežli na ten zděný dům?“ tázal se.
„Nu, a nač bych měl mysliti? Nemám, bohu díky! žádných starostí v hlavě. U rodičů mám byt a stravu, a na oděv mi vystačí služné, jež dostávám v kanceláři.“
Meir sklopil oči. Na čele jeho vznikla vráska, jak u něho bylo obyčejem, kdy se cítil něčím nemile dojat.
