„Myslí, že je to lid hloupý a nečistý!“
„A co ti řekl, kdys mu pověděl o nás všech, již chceme duše naše vyprostiti z temnoty a nemůžeme?“
„Pravil, až o tom poví své rodině a svým kollegům, že budou všickni velmi se smáti!“
„A čemu se smáti?“ tázali se jinoši ve sboru.
Potom nastalo dlouhé mlčení, až pojednou ze všech prsou vybuchnul výkřik náhlý a vášnivý:
„A schlechter Mensch!“
Za chvíli pravil Chaim, bratranec Meirův, syn Abrahamův:
„Meire! ta vzdělanosť a věda, po níž tak velmi toužíme, je tedy špatna, ježto činí lidi zlými a hloupými?“
A dva či tři jiní jinoši zvolali současně:
„Vysvětli nám to, Meire!“
Meir se ohlédnul po tvářích svých soudruhů zrakem smutným, a skláněje bledý obličej na obě ruce, odpověděl:
„Nevím již ničeho!“
V krátké té odpovědi ozvalo se hluboké, tlumené lkání. Ale v té chvíli pozdvihl kantor bílé ruky své a stáhl obě ruce, jimiž přítel pokrýval tvář svou.
„Nechť srdce vaše neoddávají se velikému zármutku,“ pravil Eliezer; „hned poprosím mistra našeho, aby odpověděl na otázku vaši!“
To řka, pozdvihl velikou knihu, jež byla pečlivě skryta v lesním křoví, a s úsměvem triumfu na jemných rtech ukázal první její list svým soudruhům. Na tom listu bylo velkými písmeny tištěno jméno Mojžíše Maimonida.
Jinoši, těsně se nyní k sobě tlačíce, zpřímili se, a na tvářích jejich rozlil se výraz slavnostní vážnosti. Israelský mudrc měl k nim promluviti ústy pěvce jejich mileného.
