jsouc však hospodyní skoupou a opatrnou, uznávala v duchu, že by bylo lépe, kdyby židé jedli takové maso jako křesťané, ježto by bylo mnohem lacinější, a kdyby v domácnosti nebylo potřebí takového množství kuchyňského nářadí, jež musí býti v každém domě pravověřících pro zachování jídla v dokonalém košeru. Co však se týče tkanin, jež obsahovaly směs lnu a vlny, těch užívala paní Hana, zavírajíc již oči a uši přede všemi zákazy, neboť ony byly tak hezky a laciny.
Paní Hana, přistěhovavši se do Šibova, úplně se zhrozila pohledu na městečko, do něhož ji muž přivezl. Ani sledu civilisace! Nebylo tu veřejné zahrady, hudby ve veřejném prostranství, vodotrysku, krásných dam a pánů, zdvořile spolu rozmlouvajících, ani stínu, aniž ozvěny jazyka francouzského! Pro bůh! paní Hana si lehla do postele, a zahrabána do peřin plakala a naříkala dva dni a dvě noci, volajíc, že tu nevydrží, že umře a děti její osiřejí! Neumřela však, ale vstala s postele; neboť bylo třeba rozestaviti přivezený nábytek, uspořádati domácnosť a ustrojiti hezky děti, aby vyjdouce po prvé na ulici vzbudily krásou svou a oděvem podiv celé té luzy, jak paní Hana pravila s pohrdlivým posunkem. Vystrojila tedy děti, ony vyběhly, a skutečně všickni se jim podivili. Byla to první potěcha nešťastné ženy vyhnané z místa civilisovaného. Přišly pak ještě jiné potěchy podobné. Paní Hana budila podiv, imponovala, čím mohla: oděvem, nábytkem, chováním, řečí, a kdykoli se jí to podařilo, byla vždy nevýslovně šťastna. Opravdu cítila se snad mnohem štastnější nežli ve velkém městě, jež byla opustila. Tam pohlížela pouze na svět civilisovaný, pyšníc se tím, že je drobnou jeho částí; tu byla sama civilisací, celou summou civilisace, jaká stávala v Šibově.
Podiv ten imponování, jímž nyní paní Hana po hospodářství a dětech přede vším v duchu svém se zanášela, a v němž bylo hlavni zřídlo jejího štěstí, naplňoval Eliho
