paní Hany, činiti jinak nežli všickni. Kdy přebývali v širším světě, byla mezi nimi nebeská harmonie, jež se zakládala na skutečné náklonnosti a jednostejnosti chutí. Zde však paní Hana stala se muži svému předmětem ustavičných starostí a jakési obavy.
Paní Hana měla zalíbení v civilisaci, kteráž se jí jevila v podobě krásného oděvu, vlastních vlasů na hlavě, pokojů s krásným nábytkem, velmi zdvořilého zacházení s lidmi, hudby a jazyka francouzského. Byla by dala život za hudbu. Přebývajíc ve velkém městě chodila vždy poslouchat ji do veřejné zahrady, kde procházejíc se s přítelkyněmi svými v šelestící sukni hedbávné a v květovaném kloboučku, a dívajíc se na sličné pány, již rozmlouvali se sličnými damami, cítila se úplně šťastna, ale více ještě hrda svým společenským postavením ve světě. Jistě zvláštní výrobky civilisace pohnuly ji k pravému nadšení. Jednou spatřivši vodotrysk v jakési veřejné zahradě, dívala se naň několik hodin s nevýslovnou rozkoší, a vrátivši se do svého města, jež nemělo vodotrysku, vyprávěla přítelkyním svým po celý rok o neobyčejně krásném zjevu, jejž byla viděla.
V zrcadlech měla také zvláštní oblibu, a kdykoli stála před nějakou zrcadelnou tabulí větších trochu rozměrů, nemohla odvrátiti oči od ní, zvláště od ukazujícího se v ní obrazu vlastní osoby, kterouž považovala vůbec za krásnou, nade vše pak tehdy, kdy měla v uších zlaté náušnice a na hlavě hezký čepeček s květinami. Ve filosofii náboženské a vůbec životní paní Hana se vyznala ještě méně nežli muž její. Věřila v pána boha, ano v hloubi srdce bála se ho náramně, věřila i v satany, bojíc se jich ještě více nežli pána boha; věřila také, že kdokoli v noci sváteční neuzří stínu svého, toho roku zemře, konečně ještě, že tomu, kdo pohne s místa svíci stojící na stole sobotním, může se státi velké neštěstí. A přece zase nevěřila v mnohé jiné věci těmto úplně podobné, nazývajíc je pohrdlivě pověrami;
