lid, a bylo mu úplně a upřímně jedno, jestliže člověk, s nímž měl co činiti, byl Talmudistou, Kabalistou, Chassidem, pravověřícím, odštěpencem aneb dokonce Edomitou, jen když mu neškodil osobně. O Edomitech dověděl se ostatně poprvé teprv, kdy přijel do Šibova; neboť v kruhu, v němž byl posud žil, křesťané byli nazýváni gojimy, ale to zřídka a jen vlivem zvláštních pocitů hněvu aneb urážky, nejčastěji však bývala řeč prostě o křesťanech. Slyše pak poprvé v Šibově o Edomitech, pomyslil si: Nechť jsou též Edomité! A od té chvíle nenazýval křesťanů také jinak, mluvě o nich s některým obyvatelem šibovským. Ale v tom názvu nebylo ani nejmenšího drobtu nenávisti aneb aspoň nechuti. Edomité jemu posud neučinili nic zlého; proč by jich tedy měl nenáviděti? Za Šibovem se s nimi příznil, ano mnohé z nich i miloval; ale v Šibově — jako všickni, tak i on!
V dětství svém nabyl náboženského vychování; ale později všecko ve světských pracích a starostech jaksi se rozválo a rozprášilo z paměti jeho. Věřil v Jehovu a ctil ho hluboko, o Mojžíši věděl, taktéž věděl něco o starožitném zajetí babylonském a o novějších dějinách národa židovského; neznal však nikterak hlubších věcí druhu tohoto. Ostatně mu na tom také mnoho nezáleželo, co a jak Tanaita aneb nějaký rabín pravil aneb rozkázal. Neodporoval však ničemu ani slovem, aniž chováním, ba ani myšlenkou. Činil vše, co bylo všem přikázáno, říkaje sobě: Co to škodí? Snad je to jen lidský výmysl, snad i přikázání boží, — proč bych si měl boha rozhněvati?…
Diplomatisuje takto s bohem a lidmi, neobával se ničeho, a bylo mu dobře na světě.
Bylo by mu na světě zcela a úplně dobře, kdyby nebyl přivezl s sebou největší novotu, kteráž byla obyvatelům šibovským nejvíce ku podivu, — ženu svou Hanu. Tak jak on, živ jsa v malém městečku, toužil a usiloval, aby se ukázal takým, jací byli všickni, tak bylo největší snahou
