před každým, přisvědčoval všemu, vyhýbal se lidem, již se spolu hádali, aby nemusil se přidati k jednomu a popuditi na sebe druhého; jestliže však nižádným způsobem nemohl se vyhnouti sporu, uměl mluviti tak pěkně, plynně, sladce, tak důvodně, že rozvášněné strany, výmluvností jeho jsouce uchváceny, změkly, srovnaly se, byly mu vděčny v srdci svém a velebily ho, říkajíce nadšeně: „Ein kluger Mensch!“ Co do zvláštních obřadův a předpisů náboženských Eli byl dokonale orthodoxní. Světil sobotu a zachovával košery až do nejmenších podrobností; kolikráte potkal velkého rabína, vždycky velmi hluboce jemu se poklonil, ano uměl i to, čeho nikdo v celé obci nikdy nedovedl, — rozchmuřiti posupné čelo a rozjasniti zadumané oči mudrcovy jakýmisi veselými průpovídkami, bůh ví odkud vzatými, ale vyšperkovanými vždy v ten způsob, že obsahovaly něco mystického aneb vlasteneckého, a tím se líbily posluchačům i nejvážnějším. Doma se dlouho nezdržoval, ježto neustále jezdil ve světě v obchodních záležitostech, jimiž horlivě se zanášel; ale kdykoli se vrátil do Šibova, bylo ho vždy viděti v Bet-ha-Midraši, s náležitou úctou poslouchajícího moudrá naučení rabína Todra a spokojeně se usmívajícího, kdy více méně starých i mladých mudrcův obce mělo spolu zuřivý Pilpul čili rozprávku a spor o různých kommentářích, a o kommentářích kommentářů, jimiž 2500 tisknutých archů Halachy, Hagady a Gemary je naplněno. Býval také vždy v modlitebně, kdykoli tam všickni bývali, a ačkoli se nemohl počítati mezi nejvroucněji modlící se, tedy nejhlasitěji křičící a nejmocněji se kolísající, přece jeho postava a výraz tváře bývaly vždy stejně a dokonale přístojny.
Nesmíme se však domnívati, že Vitebský, takto si veda, byl pokrytec. Nikoli; miloval upřímně svornosť a pokoj, tudíž je nechtěl kaliti ani sobě ani jiným. Vedlo se mu dobře, cítil se šťasten a spokojen; miloval tedy všechen
