nepokojem a obavou. Zaslechl najednou, kterak se ozývalo bručení, že je misnagdim; dověděl se, že obecenstvo jest náramně rozhněváno na jeho ženu proto, že nosí tkaniny smíšené ze lnu a vlny, v sobotu káže v domě svém postaviti samovar a hlasitě říká, „že Šibov není na zemi, nýbrž pod zemí.“ Dověděl se o tom, zarmoutil se, a počal bojovati s polovičkou svou o tkaniny ze lnu a vlny, o samovar v sobotu a o nad- anebo podzemní položení městečka Šibova. Polovička bojovala dlouho, ale diplomatický muž konečně zvítězil co do tkanin a samovaru. Co do položení Šibova nezvítězil; neboť paní Hana, i kdyby si byla nejpevněji umínila chovati náležitou úctu k městečku, v němž bydlila, nebyla by toho dokázala. Jestliže pak mlčela, mluvily za to její oči, pohrdlivě přimhouřené, ústa hrdě se usmívající, oděv vždy hledaný a chování tak plné umělé zdvořilosti, že na celém světě by nebylo lze nalézti paní zdvořilejší.
Paní Hana skutečně byla úplně šťastna se svým mužem přivětivým, ač někdy rozhodným, s krásnými a vždy vystrojenými dětmi a s věčným v duši pocitem, že je vlastně vyšší všeho, co ji obkličovalo. Jen jedno ji opravdu trápilo, totiž myšlenka, že již nikdy nebude moci imponovati obyvatelkám šibovským vlastními vlasy svými, jednak proto, že na pěstování jich bylo již příliš pozdě, jednak že Eli by nikdy byl nesvolil k podobnému pohoršení veřejnému a vydávání se v nebezpečenství. Nosila tedy velmi hezkou černou vlásenku na ztrápené své hlavě, těšíc se myšlenkou, že návrat Mery, její dcery, z Vilna přinese jí konečné a největší vítězství. Eli tím byl velmi znepokojen, že po návratu dcerušky Mery do městečka, nebude již takým otcem jakým všickni otcové šibovští; paní Hana však se netajila s radostí, že bude matkou jinou nežli všecky matky šibovské.
Stalo se konečně. Za měsíc po rozmluvě Eliho se Sau-
