přišedivělý, černooký. Bylť po Saulovi v rodině nejstarší; měl již vnuky dorostlé, a vedl ve světě obchod široko rozvětvený; ale slyše volání otcovo, odstrčil hned účetní své knihy, ukončil živou rozmluvu s bratrem a předstoupil před otce.
„Je doma Eli Vitebský?“ tázal se Saul.
„Včera se vrátil z daleké cesty; nyní odpočívá v domě svém,“ odpověděl syn.
„Nechať kdokoli dojde hned k němu a řekne jemu, že chci, aby sem přišel a promluvil se mnou o důležitých záležitostech.“
„Půjdu sám,“ pravil Rafael; „vím, otče, o jakých záležitostech promluviti chceš s Vitebským. Ty věci jsou dobré, protož třeba, aby byly co nejdříve provedeny. S Meirem bude zle, jestliže se brzy neožení a nezačne vésti obchod.“
Oči Saulovy s nepokojem utkvěly na tváři Rafaelově.
„Rafaeli! myslíš, že Meir se hned změní, jak mile se ožení?“
Rafael přisvědčil kývaje hlavou.
„Otče,“ pravil, „zpomeň si na Bera. Ten kráčel toutéž cestou, jako nyní Meir, ale sotva se oženil s naší Sárou, a ty, otče, přijals ho do svého obchodu, a jak mile počalo se mu jedno dítě roditi po druhém, všecky hlouposti vykouřily se mu z hlavy.“
„Jdi, a zavolej mi Vitebského!“ ukončil Saul rozmluvu.
Rafael vyšel za chvíli a zamířil k domu, jenž stoje na rohu dvou nejúhlednějších ulic, měl velká okna a vysokou pavlač. Na pavlači seděla poněkud otylá ženština v hedbávném oděvu a v mantille spiaté zlatou broží, s dlouhými zlatými náušnicemi a vlasy bedlivě učesanými. Bylo jí asi 40 roků, byla však svěží, uzardělá, na rtech měla úsměv hrdosti a spokojenosti, a v rukou držela jakési dílko z tenké
