bavlny. Kdy Rafael vstoupil na schody vysoké pavlače, ženština povstala a s nejumělejší poklonou, jakou kdy bylo v Šibově lze učiniti, podávala příchozímu ruku na uvítanou. Žádná ženština v Šibově kromě paní Hany Vitebské nevítala muže takým způsobem. Toto anglické shake-hands,[1] rozšířené po celém světě civilisovaném, nepochybně valně se nelíbilo vážnému Rafaelovi; neboť on poněkud nerad se dotknul konci prstů tlusté ruky paní Hany, a na vzájem zkrátka ji pozdraviv, otázal se o jejím muži.
„Je doma!“ pravila ženština, neustále se usmívajíc jako by v chronické spokojenosti a rovněž chronické hrdosti. „Jakž jinak! Včera se vrátil z velké cesty, a nyní odpočívá v domě svém.“
„Přišel jsem, abych s ním promluvil,“ pravil Rafael.
„Prosím, prosím!“ zvolala ženština, rychle a ochotně otvírajíc dveře do síně. „Můj muž se bude velmi těšiti z takové návštěvy! Prosím, prosím!“
Rafael odpověděl na obyčejnou zdvořilosť paní Hany způsobem velmi odměřeným, totiž rychlým skloněním hlavy a vešel do domu. Paní Hana usedla opět na lavici na pavlači, přimhouřila trochu pohrdlivě oči a zašeptala pro sebe:
„Nu! jací jsou to lidé v tom Šibově! Nechtějí mluviti se ženštinami; jsou tak divocí jako medvědi!“
Vzdychla, kývla hlavou a dodala:
„Kterak jsem mohla přivyknouti lidem takovým! U nás ve Vilně jsou lidé zdvořilí a vzdělaní, ne jako zde — pf!“
Odplivla z lehka, vzdychla ještě jednou, a konajíc mechanicky svou práci, opět s úsměvem hrdosti a spokojenosti patřila na městečko a lidi v něm se pohybující. Brzy na to dva muži se ukázali ve dveřích domovních;
- ↑ Potřásání rukama. Pozn. překl.
