svěsila se malá ruka, stářím vyschlá, svraštělá, třesavá, a oddělila jednu ode druhé. Byla to ruka Frejdy, kteráž obcujíc celé rozmluvě děda s vnukem, jako by byla dřímala v sluneční záři a neslyšela ničeho; ale kdy vášnivý Meirův výkřik rozlehl se ve světnici a rozhněvaný Saul povstal hrozebně, ona povstala též přímo a mlčky, postoupila o několik krokův, a slabou, starou rukou svou jako by štítem zaslonila pravnuka… Ruka Saulova sklesla… Zkřiknuv jen ještě na Meira hlasem již poněkud měkčím: „Weg!“ — sklesl na lavici a těžce oddýchal.
Prabába přisedla opět k otevřenému oknu na výsluní; Meir odešel ze světnice.
Vyšel s hlavou skloněnou, s čelem zachmuřeným. Cítil v té chvíli slabosť svou naproti všemu, co nad ním se vznášelo věkem, důležitostí a vážností; cítil na sobě těžká pouta patriarchalného ústrojí rodiny. A jen zpomínka na tu malou, hubenou, třesoucí se ruku ženy, kteráž ho zaslonila před hrubým činem přemoci, vykouzlila mu na rtech úsměv bolestného pohnutí. Byl to však též úsměv naděje.
„Kéž bych mohl dostati to písmo!“ pravil sobě, hladě si čelo dlaní.
Myslil na spis Michaela Seniora, jakož i na to, že pouze prababička věděla, kde jej třeba hledati, konečně i na to, kdyby jej měl, že by snad věděl, co mluviti a činiti…
Saul zatím dlouho seděl na lavici, oddýchaje vysílením a vzdychaje zármutkem. Několikráte pohleděl na matku a usmál se. Snad se mu zdálo divné, že stoletá roditelka jeho věčně dřímající a mlčící tak náhle zastoupila pravnuka, a snad jí v hloubi srdce byl povděčen za to, že nedovolila, aby hněvem roznícen ukřivdil vnuku — sirotkovi.
„Rafaeli!“ zvolal po chvílí hlasem silným.
Do světnice vstoupil nejstarší syn jeho, muž vážný,
