nikdy řemeslníka a bohu díky! nikdy ho nebude. My jsme kupci z otce na syna, dost jest u nás peněz, a z otce na syna čím dál tím více. Ty budeš také kupcem, neboť každý Ezofovič musí jím býti!“
Poslední výrazy vyslovil hlasem rozhodným; za chvíli pokračoval poněkud mírněji:
„Chci tobě prokázati milosť; ježto se nechceš oženiti s dcerou Reb Janklovou, dovolím ti, abys se s ní neženil… Ale zasnoubím tě s dcerou Eliho Vitebského, kupce znamenitého. Toužíš po vědě — nu! dám ti tedy ženu vzdělanou… rodiče ji dali do Vilna na vychování… ona mluví francouzsky a hraje na piano… Nu, tys tak svéhlavý, proto ta dívčina dobře se k tobě hodí… Jest jí šestnáct roků. Otec jí dá velké věno a připustí tě hned ku svému obchodu.“
Z výrazu Meirovy tváře bylo lze poznati, že v nitru jeho vřelo.
„Neznám dcery Vitebského! oči mé jí nikdy neviděly!“ pravil zasmušilý.
„A nač ti potřebí, abys ji znal?“ křiknul Saul; „já ti ji dám! Ona za měsíc se vrátí z Vilna k rodičům, a ty za dva měsíce s ní se oženíš! Toť mé poslední slovo; ty mlč a poslouchej mých rozkazů! Posud jsem ti mnoho dovoloval, ale nyní musí býti s tebou jinak. Isák Todros pravil, abych postavil nohy své na bedra tvá…“
Bledá tvář Meirova pokryla se nachem. Oči jinochovy soptily jiskry.
„Nechť Rabbi Isák sám staví nohy své na bedra těch, již jako psí lízají nohy jeho!“ zvolal. „Jsem Israelita jako on… nejsem nevolníkem nikoho… já…“
Slova znikla v rozechvělých ústech jeho; neboť starý Saul stál před ním přímý, divý, rozpálený hněvem, ruku svou naň pozdvihuje. Leč mezi tu starcovou ruku, vyzáblou ale ještě silnou a jinochovu tvář pobouřením roznícenou
