Saul poslouchal velmi vážně vypravování toto s tváří ještě napolo chmurnou, napolo vyjasněnou. Drahé mu bylo každé vlastenecké podání, a on je rád slýchal z úst nejmilejšího vnuka svého. Nemeškal se však ani chvíli s odpovědí. Přimhouřil trochu oči, zakolísal hlavou a začal:
„Kdyby nyní nějaký velký mudrc učil v Jerusalemě, sám bych tě beze vší prosby poslal k němu do učení. Ale mstivá ruka Páně spočívá na Jerusalemě… město již není naše… bude jím zase jednou… až nastane velký den Messiášův; ale nyní tam Israelitovi sladce a dobře se jen umírá, a není, kde a u koho by se mohl učiti. A do cizího světa, pro cizí náuku tebe nepošlu… Neníť jí Israelitovi potřebí… Tys od Edomity se naučil již tolik, mnoho-li potřebuješ, abys mohl vésti obchod v cizím světě… A i to mi již velký rabín vyčítal… A já z každé jeho výčitky velmi se hanbím a rmoutím… jestiť on sice moudrý a velký rabín, ale duše má trpí, přijde-li on do domu mého, aby mi lál jako melamed v hedeře laje malým dětem…“
To řka, stařec se zasmušil a chmurným zrakem patřil na zemi. Meir stál před ním jako zkamenělý, a pouze v očích jeho jako by sklenných, v prostranství pohlížejících, malovala se bezednosť citů smutných a bouřlivých.
„Zejde!“ ozval se konečně napolo prosebně, napolo úchvatně, „dovol tedy, abych se stal řemeslníkem! Budu bydliti s chudým lidem v téže ulici, spolu s nimi pracovati rukama svýma a ostříhati duší jejich od hříchu. A kdy se mne budou o něco otazovati, odpovím vždy: ano aneb ne! a kdy se jim bude nedostávati chleba, rozdělím mezi ně všechen chléb, jenž bude v domě mém!“
Opět čelo jeho zaplálo, a slzy zaleskly se na brvách. Ale Saul pozdvihl k němu zraku oslupělého podivem, a za chvíli teprv odpověděl:
„Až za rok nebo za dva roky poznáš, kterak jsi byl hloupý, žes takto ke mně mluvil. V rodu Ezofovičů nebylo
