„Šolem alejchem[1]!“ zvolali.
„Alejchem šolem!“ odpověděl Meir vesele.
„Nepomůžeš nám dnes při práci?“ tázal se jeden dělník žertem.
„Proč ne?“ odpověděl Meir a přiblížil se k mužům. Zajisté rád a často se zabýval prací fysickou, a dělníci děda jeho patrně již tomu přivykli, že ji sdílel s nimi. Jeden z nich mu již postoupil svého místa u kmene, kdy Lía se nahnula z otevřeného okna a dopletajíc černý vrkoč volala:
„Meire! Meire! kdes byl tak dlouho? Zejde tě již dávno volal!“
Uplynula sotva čtvrťhodina od návštěvy rabínovy; Saul měl ještě hlavu skloněnu na ruce v zádumě hněvivé a napolo smutné, a nedaleko od něho seděla stará Frejda u okna otevřeného na náměstí, celá se lesknouc zlatem slunečním a mihotavými jiskrami diamantů.
Velmi zajímavý byl duševní proces, jenž se vedl ve starých, leč ještě pevných prsou Saulových. V hloubi duše nemiloval Isáka Todra. Nerozuměje dobře hlubšímu významu činnosti a stanoviska svého předka Michaela, aniž otce Herše, věděl přece, že oba měli velký vliv mezi „svými,“ a že mocní, ačkoli „cizí“ lidé vůbec jich si vážili; byl tedy hrd těmi rodinnými zpomínkami, a tajené vědomí křivd, jež předkové Isáka Todra byli učinili těm hvězdám rodu jeho, budila v něm tajnou a nedosti zřejmou nechuť k rabínovi. Kromě toho sám jsa bohat a velmi se vychloubaje svým bohatstvím, opovrhoval tajně chudobou a, jak měl v mysli, špinavostí Todrů. Všecko to však nebylo ničím naproti cti, jakou vzdával hluboké vzdělanosti, zbožnosti a moudrosti, jejíž předním představitelem byl velký rabín. Saul sám se zabýval s horlivou pobožností čtením
- ↑ Pokoj tobě!
