Velká pletená chala přešla opět z bílých rukou Meirových do vyzáblých a černých rukou hošíkových. Lejbele se jí chopil, pozdvihl jí oběma rukama k ústům a odvrátiv se, prostředkem ulice kráčel domů zvolna, přímo a vážně.
Za chvíli octnul se Meir na středním náměstí. Zdálo se mu, jako by vyšel z propasti na světlo denní. Sluneční paprsky osvětlovaly okrouhlé prostranství, vysušovaly kalužiny bláta místy zde se nalézající, a rozněcoval zlaté jiskry v oknech domů kolem náměstí. Na dvoře nábožného Reb Jankla stavěli dělníci jakousi budovu prostrannou; rudý hospodář sám dohlížel k pracovníkům, těše se patrně tomu rozmnožení majetku svého; rány seker a vrzání pil oživovalo okolí nízkého domu, před jehož klenutým průjezdem stálo několik povozů pocestných hostů. Opodál na pavlači domu svého stál morejne Kalman v lesklém oděvu atlasovém; jedné ruky s doutníkem pozdvihal k ústům usměvavým a druhou hladil zlaté vlasy dvouletého děcka, jež sedíc na lavici drželo v ruce ohromný kus chleba, hojně namazaného medem, jejž lepilo na buclatou tvářičku, usmívající se na otce laskavého.
Na dvoře Ezofovičů bylo též slunečno, hlučno a veselo. Uprostřed dva silní dělníci řezali dříví připravené na zimu; mezi měkkými drtinani bavilo se několik čistě oděných dětí, zdobících sobě hlavy věnci z hoblin; děvečka čilá a veselá čerpala vodu ze studnice, hlasitě hovoříc s dělníky; skrze otevřená okna domů bylo viděti vážné hlavy Rafaela a Abrahama, již velmi horlivě rozmlouvali o obchodě, Sára, stojící v kuchyni u ohniště, na němž oheň plápolal, a spanilou Líu, jež před zrcadlem zaplétala své dlouhé vlasy.
Kdy Meir vstoupil do vrat, dělníci ustali v práci, usmáli se naň a přívětivě kývali hlavami. Pocházeli totiž z téže chudé a nečisté uličky, již on před chvílí opustil, a znali ho zajisté velmi dobře.
