neustále ruku svou na hlavě malého Lejbele a díval se na jeho sličný obličej s ohromnýma černýma očima, jako by v tom děcku bledém, chorobném, zblbělém a třesoucím se viděl představitele celé té četné části lidu židovského, kteráž soužena bídou a chorobou věřila přece a velebila slepě, pokorně, bázlivě a neunavně.
Potom pokynuv zvolna a přivětivě hlavou, odešel. Šmul běžel za ním ještě několik kroků.
„Morejne!“ úpěl, „nehněvej se na mne, že jsem před tebou otevřel srdce své! Buď moudrý. Nechť učenci a boháči nežalují na tebe pánu bohu! Neboť lépe takovému člověku, jenž leží pod zemí, nežli tomu, na jehož hlavu oni oprou rozhněvané ruce své!“
Potom se vrátil a vešel do své lepenice, nepovšimnuv si toho, že Lejbele již nestál u zdi domovní. Jak mile totiž Meir odešel, bledé děcko opustivši své stanovisko, kráčelo za ním. Ruce majíc neustále vložené do rukávů chatrného oděvu a ústa pootevřená postupovalo dítě chuďasa Šmula zvolna za odcházejícím jinochem zamyšleným, lepotvorným, vysokým, po celou délku ulice. Na konci jejím teprv se zastavivši, jakoby se bálo jíti dále, pravilo hlasem hrdelným, chraplavým:
„Morejne!“
Meir se ohlédl. Tvář jeho vyjasnila se přívětivým úsměvem, když uzřel, že děcko přišlo až sem za ním.
Hošík pozdvihl černých mdlých očí svých ku tváři Meirově, a vysunuv malou, vyzáblou ruku z rukávu šedého, napřáhnul ji naproti svému příznivci.
„Housku!“ pravil Lejbele.
Meir se ohlédl po budce. Stálo tam podél uličky mnoho chatrných budek, v nichžto ženštiny vyzáblé, v hadry oděné prodávaly žemličky tvrdé jako kámen, drobnou cibuli a černé, ošklivé jakési výrobky medové a makové.
