Meir smutně jaksi se usmívaje sáhl do kapsy. Šmul stíhal tento pohyb zrakem, jenž náhle se rozjiskřil. Blyštěla v něm chtivosť.
Meir položil na otevřené okno několik stříbrných peněz; Šmul přiskočiv k němu, líbal mu ruku.
„Tys dobrý, morejne! Pomáháš vždy všem chudým lidem! Lituješ i mého hloupého děcka!“
Když pak roznícení vděčnosti povychladlo, Šmul se vztýčil a počal šeptati Meirovi do ucha:
„Morejne! tys dobrý člověk, vnuk velkého boháče, a já chudý, hloupý chajet! Ale tys jako med v ústech mých, a já musím otevříti celé srdce své před tebou. Zle činíš, že se neshoduješ a velkým rabínem naším a s úřadníky obce naší! Náš rabín je tak velký rabín, že mu na celém světě nikdo není roveň! Jemu pán bůh zjevil věci veliké, neboť náš rabín zná i Kabalu Mašjat[1]. Všickni ptáci za ním poletuji, jak mile na ně zavolá; on umí léčiti všecky choroby, a všecka srdce lidská před ním se otvírají! Každý oddech jeho je svatý, a kdy ten muž se modlí, duše jeho se líbá se samým bohem! A tys, morejne, odvrátil srdce jeho od sebe!“
Chuďas Šmul mluvil velmi vážně, a s významným posunkem pozdvihl zčernalého prstu jehlou popíchaného.
„A úřadníci obce naší,“ pokračoval, „jsou velmi pobožní lidé a velcí boháči. Třeba jich také si vážiti a poslouchati, a kdyby činili něco zlého, třeba zamhouřiti oči. Mohou žalovati na tebe před bohem i před lidmi. Pán bůh se rozhněvá, uslyší-li jejich žaloby a potresce tě, a lidé řeknou, žes velmi vzdorný a odvrátějí od tebe tváře své!“
Těžko by bylo uhodnouti, jaký dojem pokorné a spolu vážné výstrahy Šmulovy učinily na Meira. On totiž držel
- ↑ Nejdůležitější část kabaly, kteráž učí kombinovanými literami a výrazy činiti zázraky a odkrývati tajemství.
