Chajet Šmul žalostně potřásal hlavou a patřil v tvář Meirovu svýma černýma očima, kteréž oslupělé jako by jevily podiv nad bídou touto. Meir, maje neustále ruku položenu na hlavě bledého chlapce, jenž dojídal své žemle, poslouchal pozorně řeč chuďasovu. Zárysy lítosti byly patrny na ústech jeho; ale stažené obočí a sklopená víčka dodávala jeho tváři výrazu hněvivé zádumy.
„Šmule,“ pravil tiše, „proč jsi tak často bez práce?“
Šmul byl patrně pomaten, a pozdvihnuv ruky své ku hlavě, přehnul čepičku, kteráž přikrývala černé spletené jeho vlasy.
„Povím ti to,“ pokračoval Meir zticha, „tobě se nedostává práce proto, že od těch látek, z nichžto máš šíti šaty, ustřihuješ velké kousky pro sebe…“
Šmul již oběma rukama chopil se čepičky.
„Oj ubohá má hlava!“ úpěl, „morejne! cos to o mně řekl! ústa tvá velmi ošklivě se o mně vyslovila!“
Podskočil, pak se opět schýlil k zemi, a opět podskočiv, zvolal:
„Nu, pravda! morejne! otevru srdce své před tebou! Ustřihoval jsem kousky látek pro sebe… ale proč jsem tak činil? — Moje děti byly nahé! Přikrýval jsem je těmi kousky! A když slepá matka má ležela nemocna, prodal jsem je a koupil jí kousek masa… Morejne! Nechť oko tvé nepatří na mně zlostně! Kdybych byl tak bohat jako Reb Jankel a morejne Kalman; kdybych měl tolik peněz, mnoholi oni jich berou pro sebe z práce rukou našich a z potu našeho čela, — nekradl bych!“
„A proč Reb Jankel a morejne Kalman berou pro sebe vaše peníze?“ tázal se Meir v zamyšlení a chtěl mluviti dále; ale Šmul vztyčiv se padl mu náhle v řeč:
„Nu! mají právo! Jsou naši starší! Co oni učiní, je svaté! Kdo poslouchá jich, jako by poslouchal samého pána boha!“
