již bydlejí v této uličce, jest chajet[1] Šmul! Musí živiti starou, slepou matku, ženu a osmero dětí. A kterak je bude živiti? Nemám žádného majetku kromě dvou rukou, které šijí ve dne i v noci, je-li vůbec co šíti…“
To řka, pozdvihl rukou svých a ukázal je Meirovi, skutečně ruce nuzácké, tmavé, špinavé, vyzáblé, jehlou veskrz propíchané, pokryté jizvami po nůžkách, a nyní třesoucí se žalem…
„Morejne!“ mluvil vždy tišeji a vždy více se skláněje k posluchači svému, „nám je těžko žíti, velmi těžko… všecko jest u nás drahé, a co musíme platiti — běda! Carští úředníci vybírají od nás daně; platíme za každý pud[2] masa košerovaného; platíme i z těch svic, jimiž svítíme o sabbatu; platíme bratrstvu pohřebnímu, na úředníky obce naší, a… nač vlastně neplatíme? Aj vaj! Z těch našich domků plynou řeky peněz… a odkud je béřeme? Z potu svého je béřeme, z krve své a z vnitřností děti našich, jež hladem schnou! Nedávno jsi se mne tázal, morejne, proč je v mé chatrči tolik špíny a smeti! A jak v ní nemá býti špinavo, když nás jedenáct bydlí v jediné malé světničce, a v síňce stojí dvě kozy, jež nás živí mlékem svým? Tázal jsi se mne, morejne, proč má žena je tak vyzáblá a sestárlá, ač nemá ještě mnoho rokův, a proč děti mé neustále jsou nemocny? Morejne! košerované maso jest u nás velmi drahé, a my jeho nikdy nejíme… jíme chléb s cibulí a pijeme kozí mléko… o šabbesu byla u nás ryba jen tehdy, kdys ty, morejne, přišel k nám a dal nám stříbrný peníz! Jsme nuzní… velmi nuzní v celé té uličce; ale nejnuznější ze všech jest chajet Šmul se svou slepou matkou, se svou ženou velmi vyzáblou a s osmi dětmi svými…“
