knih svatých. Ale těm knihám nebyl přivyknul duch jeho, zaměstnaný dlouhá léta něčím jiným. Saul je čítal, ale málo rozuměl jejich smyslu zmatenému a tajemnému, a čím méně rozuměl, tím více ctil, a tím větší dojem naň působila hrůza a pokora. A nyní ta hrůza i pokora stanula naproti skutečné, ano tklivé lásce k vnuku — sirotkovi, boj s ní podnikajíc.
— Co mu z toho pojde? Bude míti z toho nějaký užitek? — myslil starý Saul, hněvivým pohledem vítaje přicházejícího vnuka.
Meir vstoupil do společenského pokoje krokem poněkud nesmělým. Věděl o návštěvě rabínově, domýšlel se jejího účelu, obával se hněvu a mnohem více smutku dědova.
„Nu,“ ozval se stařec, „přístup sem blíže! Povím ti hezké věci, z nichž budeš míti radosť velkou!“
A kdy Meir stanul několik kroků před ním, upřel naň oči z pod obočí zježeného, řka:
„Zasnoubím tě, a za dva měsíce musíš být ženat!“
Meir zbledl, ale mlčel.
„Zasnoubím tě s dcerou Jankla Kamionkera!“
Po těch slovech oba dosti dlouho mlčeli. Meir ozval se nejprve.
„Zejde!“ pravil hlasem tichým, leč rozhodným, „já dcery Kamionkerovy nepojmu za ženu!“
„Proč?“ tázal se Saul s hněvem tajeným.
„Proto, zejde,“ odpověděl jinoch, nabývaje vždy větší odvahy, „že Kamionker je člověk zlý a nespravedlivý, a já nechci vejíti s ním v nižádné pokrevenství!“
Saul zasoptěl. Lál vnuku svému pro drzý úsudek a vychvaloval pobožnosť Reb Janklovu.
„Zejde!“ padl mu Meir v řeč, „on činí křivdu chudým lidem!“
„A co je tobě do toho?“ křiknul děd.
V tom okamžiku oči jinochovy zablyštěly ohněm.