opustili místo, kteréž jim na chvíli poskytlo útulek. Rozešli se do světa širého a nepříznivého, jakožto jedinou stopu svého dvoustoletého pobytu v šedé hromádce chatrčí, vržené ve střed krajin běloruských, pozůstavivše několik rodin vytrvalejších, vášnivě náchylných k starým hrobům, v nichž prachnivěly kosti otcův jejich, a k návrší, pokrytému rozvalinami jejich svatyně, zbořené vítěznými Rabbanity.
Rabbanité opanovali Šibov úplně, a opravdu přičinlivostí svou, opatrností a úzkou spojitostí své činnosti, která čerpala zřídlo síly své skoro z bezpříkladné pomoci vzájemné, proměnili bídné městečko, tiché, smutné a chudinké v město plné ruchu, hluku, obchodu a bohatství.
Konečně v oněch časech vůbec dobře se vedlo židům poddaným správě seniorově. Kromě hmotných výsledků počala jim svítati naděje, že se vybaví z duševní temnoty a ze společenského ponížení. Senior musil býti ducha bystrého a jasného, ježto rychle z odvěkých předsudkův uměl postříci ducha času a potřeby lidu svého. Zajisté nikoli z náboženského fanatismu, leč z příčiny účelů čistě administrativných aneb i vůbec společenských byl vyloučil Karaity z lůna israelského; ač totiž byl Rabbanitou, tudíž beze vší podmínky zavázán k úctě a víře vzhledem k náboženským záležitostem, skepticism, nejlepší a snad i jediná ta cesta k moudrosti, napadal časem ducha jeho. V jedné své zprávě, zaslané králi, odmítaje výčitky učiněné spravedlivosti při soudech jím provedených, psal smutně a poněkud ironicky takto:
„Naše knihy přikazují různě a různě; nevíme často, kterak si počíti, ježto Gamaliel tak, a Eliezer jinak rozkazuje. V Babyloně jedna, v Jerusalemě druhá je pravda.[1]
- ↑ Dvojí vydání Talmudu, babylonské a jerusalemské, neshoduje se úplně.
