My posloucháme druhého Mojžíše,[1] a noví nazývají ho kacířem. Pobízím učence ku sepsání takových moudrých věcí, aby rozumní i hloupí mohli je poslouchati.“
Bylo to právě onoho času, kdy na západě mezi židy usedlými ve Španělsku a Francii vznikl velký spor o to, má-li nauka světská zapověděti se či dovoliti vyznávačům bible a talmudu. Náhledy byly na vahách, leč dlouho nemohly se vážiti, ježto přívrženci bezvýminečného vyloučení židů z duševních prací a snah člověčenských byli v ohromné většině. Na každé pokolení přicházejí někdy chvíle takého úpadku v temnotu. Děje se tak nejčastěji, kdy životní síla a energie národa cítí se unavena dlouhým pásmem dokonaného vysílení a přestálých muk, oslabena potokem prolité krve. Západní židé, po několikastoletém žití ve strachu, potulce, v krvi a ohni, měli takovou chvíli v 16. věku. Daleky již byly od nich ty časy, v nichžto z lůna jejich povstávali slavní doktoři světské vědy, milovaní lidem, vážení králi; dalek od nich, zapomenut a v opovržení byl již veliký a silný duch Maimonida, jenž vzdávaje náležitou česť israelskému zákonodárci, velebil rovněž řecké mudrce; jenž náuku biblickou a talmudskou chtěl opříti a upevniti na základě pravd mathematických a astronomických; jenž upřímně vyznával touhu po zahrnutí 2500 archů v jediném sice oddílu, ale jasném jako den; jenž dokonce neomlouvaje nesmyslných domněnek věrou náboženskou, tvrdil, že „oči jsou umístěny v předu na hlavě lidské, ne však v týlu, aby člověk mohl hleděti před sebe,“ a předpovídal, že „celý svět bude někdy naplněn vědou tak, jako hlubiny mořské jsou naplněny vodou.“
Čtyry věky minuly od toho času, kdy s povrchu zemského zmizela vážná, příjemná, velmi sympathická postava
- ↑ Maimonides, vlastně Moses Ben-Maimon Ben-Josef, učenec židovský, nar. 1135 v Kordově. Pozn. překl.
