Neměl jsem žádného práva požadovati utišení. „Ona“ důvěřovala mně a mé pomocí a zdálo-li se mi nebezpečí, v němž dle svého mínění se nalézala, v určitých chvílích malým a nicotným — jí se najisto zdálo obrovským!
K tomu bylo zítra času dosti, prositi Hillela o pomoc — dnes jsem se nutil mysliti chladně a střízlivě; — a rušiti ho teď — prostřed noci? To se přece neslušelo. Tak by jednal pouze šílenec.
Chtěl jsem rozžehnouti lampu; pak jsem toho opět zanechal: odlesk měsíční záře padal s protějších střech do mého pokojíku a poskytoval mi více jasu, než jsem potřeboval. A pak jsem se obával, že by se mi noc zdála ještě zdlouhavější, kdybych byl udělal světlo.
V myšlence, zapáliti lampu, jen abych se dočkal dne, bylo tolik beznadějnosti, že se mi zdálo, že by se tím ráno oddálilo do nedozírné dáli.
Přistoupil jsem k oknu: jako strašidelný hřbitov, ve vzduchu visící, ležely řady zkroucených lomenic tam nahoře, náhrobky se zvětralým označením let, navršené přes tmavé, plesnivějící hrobky, přes „obydlí“, do nichž si mraveniště žijících dlabe díry a chodby.
Dlouho jsem tak stál a díval se ztrnule ven, až jsem se začal tiše, zcela tiše diviti, proč jsem se nelekl, když zvuk tlumených kroků skrze zdi vedle mne přece jasně k mému sluchu dolehl.
Naslouchal jsem: není pochyby; zase zde chodil někdo. Krátké stenání podlahy prozrazovalo, jak své podešve váhavě táhl.
Jednou ranou jsem se vzpamatoval. Zdálo se mi skutečně, že jsem stále menší: tak jsem vše v sobě
