stlačil pod tlakem vůle — poslouchati. Veškero cítění času se rozlilo v přítomnost.
Ještě rychlé zaprasknutí, jež se samo sebe leklo a prudce se zarazilo. Pak smrtelné ticho. Ono číhající, děsivé ticho, jež je svým vlastním zrádcem a dává vzrůsti minutám v nekonečno.
Bez hnutí jsem stál, přitlačiv ucho ke zdi — hrozivý pocit v hrdle, že snad na druhé straně také někdo stojí a dělá totéž co já.
Poslouchal jsem a poslouchal.
Nic!
Atelier vedle mne zdál se vymřelým.
Beze zvuku — po špičkách — kradl jsem se k židli u postele, vzal jsem Hillelovu svíčku a rozžehl jsem ji.
Pak jsem přemítal: železné dveře od půdy daly se jen zevnitř vyháknouti.
Nazdařbůh vzal jsem ohnutý kus drátu, jenž ležel pod mými rydly na stole: podobné zámky lehce odskočí. Často už při prvním doteku pera!
A co se pak stane?
Je to jistě jen Aaron Wassertrum, špehuje asi, prohrabuje se v skříních, aby dostal do rukou nové zbraně a důkazy — kombinoval jsem.
Pomůže-li to něco, vejdu-li dovnitř?
Nerozmýšlel jsem se dlouho: jednati, ne mysliti. Jen rozdrtiti toto hrozné čekání na ráno.
A už jsem stál před železnými dveřmi na půdu, zatlačil jsem, vstrčil jsem opatrně háček z drátu do zámku a poslouchal jsem.
Opravdu: šoupavý šustot v atelieru, jako by někdo otevíral zásuvku nějakou.
V nejbližší chvíli zámek odskočil.
