Mohl jsem přehlédnouti pokoj a ač bylo temno a ač mne světlo svíčky oslňovalo, přece jen jsem spatřil, že muž jakýsi v dlouhém, černém plášti zděšeně vyskočil u psacího stolu, vteřinu nejsa rozhodnut, kam se podíti; na to učinil pohyb, jako by se chtěl na mne vrhnouti a konečně, strhnuv si prudce klobouk, zakryl jím svou tvář.
„Co zde hledáte!“ chtěl jsem vykřiknouti, ale onen muž mne předešel.
„Pernathe! Vy jste to? Pro boha! Světlo pryč!“
Hlas mi byl povědomý, ale rozhodně to nebyl hlas Aarona Wassertruma.
Automaticky shasil jsem svíčku.
Pokoj ležel v polotemnu, jsa osvětlen jen matným přísvitem, jenž vnikal sem okny, právě jako můj pokoj, a já musel své oči nanejvýš napiati, než jsem rozeznal vyhublou, hektickou tvář, jež teď náhle se nad pláštěm vynořila. Dlouho trvalo, než jsem rozeznal rysy studenta Charouska. „Mnich!“ — tlačilo se mi na jazyk a rázem jsem teď pochopil vidění, jež jsem měl včera v dómě.
Charousek!
To byl muž, jemuž jsem se měl svěřiti!
Opět jsem slyšel jeho slova, jež mi tehdy za deště v průjezdu řekl: „Aaron Wassertrum se už dozví, že lze otrávenými, neviditelnými jehlami i skrze zdi bodnouti. A dozví se to téhož dne, kdy bude útočiti na Dra Savioliho.“
Měl-li jsem v Charouskovi spojence? Věděl-li i on, co se stalo? Jeho přítomnost zde v tak neobvyklou hodinu skoro tomu nasvědčovala, a přece jsem si netroufal ptáti se ho na to přímo.
