On přiskočil k oknu a pátral za záslonou dolů na ulici.
Uhodl jsem: obával se, že by byl Wassertrum mohl zpozorovati záři mé svíčky.
„Myslíte si jistě, že jsem zloděj, poněvadž v noci hledám v cizím pokoji, mistře Pernathe,“ začal po dlouhé chvíli nejistým hlasem, „přísahám vám však —“
Skočil jsem mu hned do řeči a upokojil jsem ho.
Abych mu dokázal, že k němu nechovám žádné nedůvěry, ba naopak, že v něm vidím spojence, vyprávěl jsem mu — s nepatrným zamlčením toho, co jsem považoval za nutno, — k jakému účelu slouží teď atelier, a jaké mám obavy, že dáma, na jejímž osudu mi záleží, je v nebezpečí, státi se obětí vyděračných choutek Aarona Wassertruma.
Ze zdvořilého způsobu, jakým mně naslouchal, aniž mne rušil otázkami, jsem poznal, že většinu už znal, byť i ne jednotlivosti.
„To souhlasí,“ řekl zamyšleně, když jsem domluvil. „Tedy jsem se přece jen nemýlil. Ten lotr chce Savioliho zardousiti, to je jasno, ale zřejmě nemá ještě dosti materiálu. Proč by se sem ještě zbytečně plížil: šel jsem totiž včera, řekněme ‚náhodou‘, Hampejzskou ulicí — vysvětloval, zahlédnuv v mé tváři otázku — a tu jsem zpozoroval, že Wassertrum — zdánlivě lhostejně — chodí sem a tam před vašim domem a když se domníval, že není pozorován, tu rychle vklouzl do průjezdu. Šel jsem okamžitě za ním a tvářil jsem se, že jdu k vám na návštěvu, to jest zaklepal jsem na vaše dveře a při tom jsem ho překvapil, jak pracoval
