nějakým klíčem u dveří k půdě. Rozumí se, že jak mne zpozoroval, hned toho nechal a rovněž, co záminku, klepal na vaše dveře. Zdá se však, že jste nebyl doma, neboť nám nikdo neotevřel.
Když jsem pak pátral v židovském městě, tu jsem zvěděl, že někdo, jenž dle popisu nemohl být nikdo jiný, než Dr. Savioli, používá zde atelieru k schůzkám s jistou dámou. Poněvadž pak Dr. Savioli leží nemocen, byl jsem hnedle doma.
A proto jsem zde v zásuvkách hledal, abych pro všechen případ Aarona Wassertruma předešel,“ domluvil Charousek a ukázal na balík dopisů, jež byly nahromaděny na psacím stole. „To je všechno, co jsem mohl nalézti. Prohledal jsem skříně i stůl, pokud se ve tmě dalo hledati.“
Mezi jeho řečí pátral můj zrak po pokoji a zůstal bezděky tkvíti na padacích dveřích v podlaze.
Vzpomněl jsem si, že mi kdysi Cvak vyprávěl, že do atelieru vede i tajný vchod.
Byla to čtyřhranná deska s kruhem jakožto držadlem.
„Kde bychom měli ty dopisy uschovati?“ začal Charousek po chvíli. „Vy, pane Pernathe a já jsme asi jediní v celém ghettu, kteří nejsou Wassertrumovi podezřelí. Proč právě já — to — má — své — zvláštní důvody (viděl jsem, že se jeho rysy stáhly v divé nenávisti a že poslední větu jen takřka rozkousal), a vás považuje za — — —,“ Charousek udusil slovo „blázna“ rychlým, umělým kašlem, uhodl jsem však, co chtěl říci.
Nebolelo mne to: pocit, že mohu „jí“ pomoci, činil mne tak blaženým, že veškera citlivost byla ta tam.
