Dohodli jsme se konečně, že balík dopisů uschováme u mne a šli jsme hned dolů do mého pokojíku.
Charousek už dávno odešel, ale já se stále ještě nemohl rozhodnouti, jíti spat.
Jakási vnitřní nespokojenost ve mně hlodala a zdržovala mne od spaní. Ještě cosi měl jsem činiti, to jsem cítil, ale co, co?
Měl jsem snad rozvrhnouti plán pro studenta, co měl dále podnikati?
Nemohlo to býti pouze toto. Charousek nespustí bez toho s vetešníka oči, o tom nebylo pochyby. Otřásal jsem se hrůzou, když jsem myslil na onu nenávist, jež vanula z jeho slov.
Co mu asi udělal Wassertrum?
Podivný, vnitřní neklid rostl ve mně a uváděl mne až v zoufalství. Cosi Neviditelného, cosi z onoho světa mne volalo, a já tomu nerozuměl.
Zdálo se mi samotnému, že se podobám koni, jenž je dressírován, jenž cítí škubání uzdou a přece neví, jaký umělecký kousek má provésti: nechápe vůli svého pána.
Měl jsem snad sejíti dolů k Schemajah Hillelovi?
Každá žilka ve mně pravila: ne.
Vidění mnicha v chrámu sv. vítském na jehož ramenech se včera vynořila Charouskova hlava, bylo odpovědí k tiché mé prosbě o radu, a bylo mi zároveň i dostatečnou výstrahou, abych ode dneška nepohrdal beze všeho tupými pocity.
Tajné síly klíčily ve mně od jakési doby, to bylo jisto: považoval jsem to za příliš silné, abych se byl jen pokusil to zapříti.
Chápal jsem teď, že v tom, cítiti písmena,
