Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/105

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

nejenom, jak se zrakem čtou, sám v sobě moci zříditi tlumočníka, jenž mi překládá, co instinkty beze slov šeptají, že v tom vězí klíč, jak lze se srozumitelnou řečí dorozuměti s vlastním nitrem.

„Oni mají oči a nevidí a mají uši a neslyší,“ napadlo mi místo z bible co vysvětlení k tomu.

„Klíč, klíč, klíč!“ opakovaly mechanicky mé rty, mezitím co — jak jsem náhle zpozoroval — mi můj duch ony podivné idey předváděl, jako kouzelník své kousky. „Klíč, klíč?“ — — můj zrak padl na zakřivený drát, jejž jsem dosud držel v ruce, týž, kterým jsem si před chvílí otevřel dveře na půdu. A najednou mne mučila divoká zvědavost nahlédnouti, kam asi vedou padací dveře z atelieru.

A bez dalšího rozmýšlení šel jsem znovu do Saviolova atelieru a tahal jsem tak dlouho za kruh, až se mi podařilo desku nadzvednouti.

Nejdříve nic, než temno.

Pak jsem viděl: úzké, příkré schody vedly dolů do hluboké temnoty.

Sestoupil jsem dolů.

Okamžik jsem hmatal po zdi, ale nebralo to konce: výklenky, plné plísně a hniloby, — zákruty, rohy a kouty, — chodby přímo, v levo i v pravo, zbytky starých, dřevěných dveří, křižovatky a pak zase schody, schody, schody, nahoru, dolů.

Matný, dusivý zápach po houbě a prsti vane odevšad.

A stále ještě žádný paprslek světla. Škoda, že jsem s sebou nevzal Hillelovu svíčku!

Konečně plochá, rovná cesta. Dle skřípotu pod nohama jsem cítil, že jdu po písku.

Bude to patrně jedna z oněch nesčetných chodeb,