Strašidlo.
Hluboko do noci chodil jsem neklidně po pokoji a mučil jsem svůj mozek, jak bych „jí“ měl pomoci. Často byl jsem už pevně rozhodnut sejíti dolů k Schemajah Hillelovi, vyprávěti mu, co mi bylo svěřeno, a požádati ho o radu. Ale vždy zase jsem toto rozhodnutí zavrhl.
On byl duševně tak obrovsky nade mnou, že se mi to zdálo býti znesvěcením, obtěžovati ho věcmi, jež se dotýkaly zevního světa. Pak opět nastávaly okamžiky, kdy mne přepadala palčivá pochybnost, zda jsem to opravdu všecko prožil, co leželo jen chviličku za mnou a přece zdálo se tak podivně vybledlým, srovnám-li to se živými událostmi včerejšího dne.
Nezdálo se mi to snad opravdu? Mohl-li jsem já — jemuž se přihodila neslýchaná věc, že jsem zapomenul svou minulost — mohl-li jsem, byť i vteřinu, s jistotou považovati za skutečnost to, proč jako jediný svědek pouze má vzpomínka zvedala ruku?
Můj zrak padl na Hillelovu svíci, jež až posud ležela na židli. Bohudíky, to jediné jest aspoň jisto: byl jsem s ním skutečně v osobním styku!
Neměl-li jsem bez rozmyslu k němu seběhnouti, objati jeho kolena a jako člověk člověku si postěžovati, že nevýslovné hoře sžírá mé srdce?
Už jsem držel kliku v ruce, vtom opět jsem ji pustil; věděl jsem předem, co by se bylo stalo: Hillel by mi mírně přejel rukou přes oči a — — — ne, ne, jen to ne!
