nebo s mým chotěm, nebo s — — — s — s Dr. Saviolim — že vždy někde poblíž se vynořila zločinecká tvář tohoto vetešníka. V spánku i bdění pronásledovaly mne jeho šilhavé oči. Co zamýšlí, není dosud jasno, ale tím mučivěji rdousí mě úzkost: kdy hodí mi kličku kolem krku!
Zprvu mne chtěl Dr. Savioli ukonejšiti — co by mohl takový chudák — vetešník vůbec chtíti — nanejvýš mohlo by se jednati o nějaké menší vydírání nebo něco podobného — ale po každé jsem pozorovala, že jeho rty zbledly, kdykoliv bylo vysloveno jméno Wassertrum.
Tuším, že Dr. Savioli přede mnou cosi tají, aby mne nepolekal, cosi strašného, co může státi buď jeho nebo můj život.
Konečně jsem se dozvěděla, co mi chtěl tak pečlivě zatajiti: že ho vetešník nejednou v jeho bytě v noci navštívil!
Vím to, cítím to v každé žílce svého těla, zde se něco děje, co se zvolna kolem nás stahuje, jako kruhy hada.
Co tam ten lotr hledal?
Proč se ho nemůže Dr. Savioli zbaviti? Ne, ne, nemohu se déle na to nečinně dívati: musím něco podniknouti. Cokoliv, jinak zešílím.“
Chtěl jsem ji několika slovy upokojiti, nedala mi však domluviti.
„V posledních dnech stala se můra, jež mne tížila, ještě mučivější. Dr. Savioli náhle onemocněl — nemohu se s ním už dorozuměti — nemohu ho navštíviti v jeho bytě, nechci-li, aby každé chvíle byla má láska k němu odhalena; leží v deliriu a jediné, co jsem se mohla dozvěděti, je, že se do-
