Vytáhl jsem její dopis a podal jí ho.
Byla takřka zcela zakuklena do nádherného kožichu, ale už dle zvuku jejího hlasu jsem bezpečně poznal, že to je táž dáma, jež tehdy zděšeně prchla před Wassertrumem do mého pokojíku v Hampejzské ulici.
Nebyl jsem tím také udiven, neboť jsem nikoho jiného ani neočekával.
Mé oči tkvěly na jejím obličeji, jenž v přítmí chrámového výklenku zdál se ještě bledším, než snad ve skutečnosti byl.
Její krása zarážela až ve mně dech: stál jsem ztrnule, jat jsa kouzlem. Byl bych nejraději padl před ní a zlíbal její nožky, za to, že jsem jí měl pomoci, za to, že si právě mne k tomu vyvolila.
„Prosím vás z té duše, zapomeňte — aspoň, pokud jsme zde, na situaci, ve které jste mne onehdy viděl,“ mluvila stísněně dále, „nevím také, jak o podobných věcech soudíte.“
„Jsem starý muž, ale nikdy v životě netroufal jsem si býti soudcem svých bližních,“ bylo jediné, co jsem mohl pronésti.
„Děkuji vám, mistře Pernathe,“ řekla vřele a rozjasněně. „A teď mne trpělivě vyslechněte, nemůžete-li mi pomoci nebo aspoň radou přispěti v mé zoufalosti.“
Cítil jsem, že se jí zmocnila divoká úzkost; slyšel jsem, jak se jí chvěje hlas.
„Tehdy — — v atelieru — — — nabyla jsem té strašlivé jistoty, že mne ten strašný lidožrout s vypočítavostí vyslídil. — Už celé měsíce mi bylo nápadno, že ať jsem šla sem nebo tam, buď sama, —
